Vladimír Makovský přivedl naše město k zájmu o genealogii
Zveřejněno 10. 11. 2015 14:52
Nebýt Vladimíra Makovského, nejspíš by ve Velkém Meziříčí nikdy nevznikla zcela ojedinělá společnost sdružující genealogy a zájemce o vlastivědu. Událo se tak před jednadvaceti lety. Jako její zakladatel se Vladimír Makovský stal též členem Moravské genealogické a heraldické společnosti. Dnes má čestné členství v obou.
Je autorem 29 publikací, například Hledáme své předky, Mlýny a mlynáři na Velkomeziříčsku, o historii některých vesnic, vedle toho i mnoha rodokmenů včetně vlastního o třech svazcích a 360 stranách. Krom toho psal deset let kroniku města, byl členem muzejní rady a redakční rady Velkomeziříčska, dopisovatelem do místního i okresního tisku. Za tuto a další činnost obdržel v roce 2014 nejvyšší ocenění Kraje Vysočina.
Díky Vladimíru Makovskému je téma genealogie Velkomeziříčským dostatečně známo, stejně jako jeho jméno s ní spojené. Přitom on ani jeho rod odtud nepocházejí. Vladimír se narodil 1. srpna 1924 ve Věcově, v tehdejším okrese Nové Město na Moravě, kde je nyní čestným občanem.
„Víte, mám mnohem složitější životní osud než většina lidí ve Velkém Meziříčí," říká sám hned na úvod rozhovoru. Narodil se v rodině venkovského ševce, který přišel kvůli rozmachu firmy Baťa o práci. Následná hospodářská krize už tak dost neutěšené rodinné situaci nepřidala, přičemž svůj podíl na ní měl i jeho otec Adolf Makovský, který se ve Vídni naučil nejen obuvnickému řemeslu, ale i pití alkoholu. „Osmkrát jsme se stěhovali z místa na místo," popisuje Vladimír Makovský. Ale obživu rodina nemohla sehnat nikde. I chalupu v Kamenci, kterou měli na dluh, museli prodat. Neměli kam jít, setrvávali proto napůl ve sklepě a nový majitel se jich chtěl rychle zbavit. Chalupu podpálil a Makovští tak tak že neuhořeli. „Zůstali jsme úplní žebráci u již dohořívajícího spáleniště. Nás děti si rozebrali příbuzní," popisuje zážitek z dětství Vladimír Makovský. Nastěhovali se nouzově do opuštěného statku v Telecím a jako by toho nebylo dost, málem uhořeli podruhé. „Tímto, jsme ztratili vše," dodává. Nakonec zakotvili v Borovnici, kde opět na dluh koupili starou chalupu, bez elektřiny, se čtyřmi mírami polí. „To nás šest lidí nemohlo uživit – dva rodiče, syny Jana, mě (Vladimíra), Bohumila a dceru Jindřišku. Proto jsme museli ještě kousek pole pronajmout. Jan chodil krátce do poličského gymnázia, ale zakrátko zemřel na zápal mozkových blan. Zbylo nás pět, ale i tak byla nouze o jídlo... Když jsem někdy mamince říkával, že mám hlad, odpovídala: tak ho hlaď a on bude malý," vzpomíná V. Makovský. Po obecné škole se vyučil mlynářskému řemeslu. Přitom absolvoval dálkově Všeobecnou živnostenskou školu pokračovací v Jimramově. Tehdy již byla válka v plném proudu. Vladimír onemocněl spálou a krátce nato byl totálně nasazen na práci v Rakousku do zbrojního závodu Aero Werke v Oberwaltersdorfu. Posléze byl deportován na zákopové práce na maďarsko-rakouské hranici.
„Přišel konec války a bylo třeba se ohlížet po nějakém stálém zaměstnání. Původně jsem chtěl zůstat u mlynařiny. Pak ale přišla výzva, který branec se přihlásí k bezpečnosti, bude mít vojenskou prezenční službu započítánu do služby u bezpečnosti a nebude muset na vojnu," popisuje Vladimír Makovský, jak se dostal k SNB. Udělal si školu SNB v Holešově a dálkově Střední všeobecnou vzdělávací školu ve Žďáru nad Sázavou s maturitou. „Tím skočil můj civilní život na 35 let do roku 1981, kdy jsem odešel do důchodu. Již po cestě domů jsem přemýšlel, co budu já, 57letý důchodce, v tak malém městě dělat. Zanedlouho jsem dostal místo na radnici jako pomocná síla a poté na okresním úřadě jako kontrolor civilních skladů v okrese," uzavírá svoje profesní životní období. To soukromé bylo o něco složitější. Vladimír Makovský nejprve sloužil ve Zlíně, tehdy v Gottwaldově. V roce 1955 jej pokousal pes a on po injekcích proti tetanu a vzteklině dostal tzv. sérovou nemoc. Nevěděl, zda se ještě někdy vrátí do služby a požádal proto o přeložení do Jihlavského kraje, kde předpokládal levnější život. Navíc, chtěl se vrátit na Vysočinu, odkud on i jeho žena pocházeli. „Mé žádosti bylo vyhověno a já se octl v jakémsi malém zaostalém městečku s neupravenými a nečistými chodníky, domy se špatnou omítkou, prostě na první pohled nepříliš vábné," popisuje svoje první setkání s Velkým Meziříčím, které bylo proti tehdy výstavnímu Gottwaldovu malé a zaostalé. Byt zde byl oproti zlínskému také nevyhovující, bez vodovodu, plynu i topení. „Chtěl-li jsem se dočkat lepšího bydlení, nezbylo mi nic jiného, než si postavit za těžkých finančních podmínek domek svůj," dodává. Odtud dojížděl do práce do Brna. „Abych byl dojíždění ušetřen, dostal jsem tam jednopokojový byt, který se stal později, v roce 1983, místem tragédie – vraždy naší dcery Zdenky," říká Vladimír Makovský. Byt totiž přenechal své rozvedené dceři a tu v něm 19. července 1983 zákeřně a surovým způsobem zavraždil Josef Holub, propuštěný trestanec z Brna. Za svůj čin dostal trest smrti. „Dcera Zdenka, po níž nám zůstala naše jediná vnučka Kateřina, je pochována na městském hřbitově ve Velkém Meziříčí v rodinném hrobě, kde nyní leží i moje manželka Zdenka, která zemřela 24. března 2013 v nemocnici v Třebíči. Zůstal jsem sám v našem domě. Zakrátko jsem byl přijat do domu s pečovatelskou službou, kde dosud v pohodě žiji," uzavírá Vladimír Makovský. Tam jej pravidelně navštěvuje jeho druhá dcera Vladimíra, která žije ve Studnicích u Budišova, a syn Miloš, jenž bydlí v Brně.
Jakým způsobem a kdy jste se dostal ke genealogii?
Již před důchodem jsem se zajímal o náš rod. Také proto, že se mě dost často známí i cizí lidé ptali, jestli sochař Vincenc Makovský je náš příbuzný. To mě také zajímalo a nedovedl jsem na to odpovědět, proto jsem si řekl, že se to pokusím nějak vypátrat.
Zjistil jsem, že máme do čtvrtého kolena společné předky a pocházíme z Borové u Poličky, a také že naši předkové jsou zde uváděni již v roce 1587. S bratrem Bohumilem jsme navíc zjistili, že Makovští jsou starý český rod, který měl již v 15. století (1407) své statky a mlýny ve Vysokém Mýtě.
Sám tedy máte zpracovaný rodokmen až do 16. století. Dozvěděl jste se o vašem rodu něco nečekaného? Co vás nejvíc zaujalo?
Makovští byli převážně zemědělci a žili na venkově. V mládí jezdili hodně za prací do Německa a rakouské Vídně. Někteří tam zůstávali a domů se vraceli jen občas. Jako řemeslo u nich převládalo zpracovávání dřeva (stolaři, koláři). Nedožívali se moc vysokého věku. Muži kolem 69 let a ženy kolem 71. Příčinu lze spatřovat v těžkém životě a nedostatečném léčení.
Pokud jde o záliby, převládal u nich zájem o hudbu. Někteří byli a jsou hudebníky z povolání – patří mezi ně i můj syn Miloš Makovský, který působí celý život v Brně jako hudebník a skladatel. Mimo to jsem našel několik členů, kteří se hudbě věnovali jen tak soukromě.
Našel jsem i zajímavé osobnosti, jako třeba Jana Makovského z Pusté Rybné, který byl vedoucím selské rebelie na Poličsku a Novoměstsku v době napoleonských válek.
Sochař, národní umělec Vincenc Makovský z Nového Města n. M. proslavil naši republiku i za hranicemi. Jeho syn Jan byl hlavním architektem města Brna. Zajímavý je též Josef Makovský z Nového Města n. M., který jako malíř samouk vystavoval svoje díla až v Paříži.
Dopracoval jste se k nějakému ponaučení z vlastního rodokmenu?
Kronika mi dala celkový pohled na rod Makovských ve východních Čechách a částečně na Plzeňsku. Nahlédl jsem do života prostých lidí a doplnil znalosti o jejich údělu v tehdejších dobách. Poznal jsem osudy některých jedinců. Můj celkový pohled na život se stal jiný – objektivnější.
Kolik rodokmenů, krom svého, jste zpracoval?
Napsal jsem knižně genealogie Rod Dobrovolných z Ratibořic, Rod Pavlasů z Pavlova, Pod Babákem býval mlýn, Berta Dobrovolná Brumovsky. V konceptu jsem napsal rodopis rodu Holomků z Tasova, rodu Husáků z Ubušínka.
Zdá se mi, že zájem o rodopis roste, čím myslíte, že to je?
Psaní rodopisů se stalo v posledních popřevratových letech módou. Na Velkomeziříčsku je to hlavně vlivem působení Vlastivědné a genealogické společnosti. A z pohledu celostátního – podle mě je to tím, že po roce 1989 sem po 50 letech hodně začali jezdit občané z USA hledat své předky ze „staré vlasti", jak říkali. Svůj vliv uplatnila a uplatňuje též Československá genealogická společnost mezinárodní v St. Paul v USA, která má u nás četné kontakty včetně naší Vlastivědné a genealogické společnosti. Celkem je to ušlechtilá zábava, která učí stávající generaci poznávat své předky a nelehkou dobu, ve které žili.
Zakladatelem zmiňované Vlastivědné a genealogické společnosti ve Velkém Meziříčí jste vy. Jak nápad vznikl a co vše jste pro to musel udělat?
Jezdil jsem do Borové pro informace o svých předcích. Krátce po roce 1989 tam přijel i Paul Makousky s autobusem amerických Čechů též hledat předky. A dozvěděl se tam o mně, Makovském z Velkého Meziříčí, který nějaké informace o tomto rodu má. Zkontaktoval mě. Zjistil jsem, že je funkcionářem Československé genealogické společnosti mezinárodní v St. Paulu ve státě Minnesota v USA. Nabídl mi spolupráci a já ji přijal. Jednoho dne jsem dostal dopis se sdělením, že jsem byl přijat za člena jejich společnosti. To byl pro mne velký závazek a potěšení. Přitom se mně v hlavě zrodila myšlenka, že bychom takovou nějakou skupinu badatelů mohli vytvořit i u nás ve městě.
Šel jsem za paní Prudíkovou, o které jsem již z dřívějška, věděl, že se o genealogii zajímá. Nakonec nás začalo celkem šest. Zakrátko se ale ukázalo, že v tak malém městě by nebyla taková organizace životaschopná. Proto jsem hledal příbuznou tematiku k rozšíření zájmu. Jako nejvhodnější se mně jevila vlastivěda. Postupně se ukázalo, že to spojení bude vhodné. Trvalo však skoro 2 roky (1992–1994) než jsme se zkonsolidovali a nabrali více členů. Bez mého úsilí by ve Velkém Meziříčí tato organizace nikdy nevznikla a taková ani není v celém Kraji Vysočina.
Hlavním problémem bylo, kde se budeme setkávat. Zašel jsem za tehdejším ředitelem Jupiter clubu Zdeňkem Doleželem, a ten nám ochotně nabídl malou učebnu. Tou dobou nás bylo již 19 a 11. dubna 1994 jsme v JC uskutečnili ustavující schůzi. Tak vznikla v našem městě nová, zcela ojedinělá společenská organizace pod názvem Vlastivědná a genealogická společnost při Jupiter clubu. Předsedkyní byla paní Prudíková a jednatelem já. Po letech bylo nutno hledat nového předsedu VGS. Zvolili jsme PharmDr. Helenu Švecovou, což se ukázalo jako volba velmi dobrá. Patří jí dík celé společnosti.
Společnost si vybudovala v kulturním světě města a okolí své přední místo i autoritu. O tom svědčí následující čísla. Za dobu svého trvání provedla: 632 přednášek, 7 besed a 67 vlastivědných zájezdů. Mimoto členové napsali 66 publikací s vlastivědnou a genealogickou tematikou. Počet členů vzrostl na 43. Zásluhu na tom má též Jupiter club, který poskytuje prostory a technické zázemí.
Sepsal jste rady pro začínající genealogy. Jakou byste jim dal do začátku, co považujete za nejpodstatnější?
Nejčastější otázka, se kterou se setkávám u zájemců o své předky, je: Kde a jak začít? Odpověď je nanejvýš jednoduchá: Sami u sebe. Nejprve musíte zvážit, jak dalece chcete kroniku propojit na genealogii, tj. na své předky. Podle toho zaměříte svoji práci. Zpravidla to bývá linie otce, matky nebo obou rodičů.
Současně provedete ve své domácnosti důkladnou „prohlídku" zaměřenou na vyhledání všech rodinných dokumentů a fotografií. Zejména budete hledat rodné, oddací a úmrtní listy a jiné osobní doklady, jako jsou domovské listy, pracovní a čelední knížky, výuční a živnostenské listy, různé průkazky aj. Důležité jsou také různé majetkové dokumenty, jako jsou kupní – trhové a postupní smlouvy, dlužní úpisy, kvitance apod. Větší pozornost nutno věnovat fotografiím, bez popisek nemají cenu. Nezapomeňte též vyzpovídat všechny členy starší generace v rodině. Zjištěné si zapište – paměť je ošidná. Všechny tyto věci je nutné setřídit a rozdělit dle obsahu, čímž si prakticky založíte rodinný archiv.
Musíte se rozhodnout, zdali si chcete zpracovat jen vývod (rodokmen – jen po manželské dvojici, což je jednoduché, ale málo účelné) nebo rozrod, kde zachycujete celý rod včetně blízkých příbuzných (náročnější, ale má větší vypovídající hodnotu). Nejnáročnější je psaní rodinné kroniky, která zachycuje celý rod v širších souvislostech.
Poté si vyhledáte nejstaršího předka (nositele) rodu a vydáte se do příslušného státního archivu nebo sednete k internetu, a tam hledáte, co neznáte.
Čeho by se měl ten, kdo zatouží po vlastním rodokmenu, vyvarovat?
Každý zpracovatel (badatel) rodopisu by měl hledět na důslednost a vyhýbat se odhadům a domněnkám. Jeho práce má být přehledná a nejen ostatním členům rodiny srozumitelná. Musí dbát též na úhlednost a kulturu zpracovaného dokumentu.
Měl jste i jiné zájmy, když ke genealogii jste se dostal až před důchodem?
Vždy mě zajímala příroda. Když jsem se dozvěděl o ustavení Českého svazu ochránců přírody, napadlo mě, že i u nás v Meziříčí by taková organizace mohla být. Získal jsem pro tuto myšlenku asi 15 známých a na schůzce v JC jsme ustavili novou organizaci ve městě. Funkci předsedy nikdo nechtěl přijmout, stal jsem se jím tedy já. Psal jsem do zpravodaje poučné a informační články a naše organizace se postupně rozrůstala až na 119 členů v roce 1989. Zpracovali jsme dokumentaci na chráněné území Balinské údolí, provedli jsme kategorizaci zeleně ve městě a okolí a zúčastňovali se různých jednání a aktivů. Postupně jsem se stal předsedou Okresního výboru ČSOP ve Žďáru n. S. a v roce 1989 členem předsednictva Ústředního výboru svazu v Praze. Za tuto činnost jsem se stal čestným členem.
Po ustavení Strany zelených, kdy se ochrana přírody počala politizovat, jsem ze svazu vystoupil a začal se věnovat genealogii a vlastivědě.
Přitom jsem věnoval určitý čas, spíš celé dny, zakládání a budování Mlynářské stezky z Nového Města na Moravě do Hardegu na rakouských hranicích.
A čemu se věnujete v této době?
V letošním roce 2015 jsem doplnil a podruhé vydal publikaci na pomoc začínajícím badatelům Hledáme své předky. Nyní připravuji její třetí, aktualizované vydání, které bude celostátní. Jinak už jsem skončil s veškerou prací a jen odpočívám.
Připravila Martina Strnadová
