Ivo Kaštan: Veškerý můj čas patří juniorovi

Zveřejněno 16. 2. 2024 12:03

Velkomeziříčský rodák a patriot Ivo Kaštan je známý u nás i ve světě jako motocyklový závodník a průkopník české motocyklové účasti na Dakaru. Devětkrát na nejtěžší rallye světa startoval, dvakrát jel s manželkou Vierkou jako novinář a jednou jako manažer slovenského týmu. Dohromady je to zhruba rok života strávený na Dakaru. Dnes už závodí jen párkrát do roka a veškerý svůj čas věnuje čtrnáctiletému synovi Bertovi, který jeho lásku k motorkám zdědil.

Pořád sledujete dakarskou rallye?
Samozřejmě. Dneska je přísun informací až neskutečný.

A je to hodně jiné, než když jste startoval vy?
Když rallye přestěhovali roku 2009 do Jižní Ameriky, zcela se změnila. Byly tam krásné terény a všude byli diváci. To v Africe nebylo. Třeba na startu v Buenos Aires byl v ulicích milion lidí, naprosto šílené. V takových kulisách to samozřejmě závodníky bavilo. Ale druhá stránka toho je, že když vám třeba dojde benzín, v Africe to je problém, v Jižní Americe nikoli. Všude vám ho diváci nabídnou. Zapadnete, hned vás vytáhnou. Dakar tím ztratil své kouzlo. Závody zůstaly, zmizelo dobrodružství. V Africe spali všichni ve stanech, večer jsme seděli na zemi a povídali si. V Americe si každý zalezl do svého obytného auta, zmizela soudržnost. To mě přestalo bavit. Já tu rallye vůbec neshazuju, to rozhodně ne. Jezdí se mnohem rychleji než dřív, je to náročný závod, ale chybí mu dobrodružství. Původní myšlenka Dakaru – každého, kdo se ztratí, budeme hledat tak dlouho, dokud ho nenajdeme – je pryč. V současných podmínkách už to není třeba, nikdo se neztratí. Jedna z mála věcí, která zůstala, je, že když se nedaří, nikdo nehodí ručník do ringu. Každý chce dojet do cíle. To má vysokou váhu.

Poslední rallye jste jel na malé motorce. Jak vás to vůbec napadlo?
Byl to marketingový tah, který velmi dobře vyšel. Mělo to velkou odezvu. I díky tomu jsem pak na minimotocyklu Honda Monkey mohl udělat rychlostní rekord na solné pláni Bonneville v Utahu. A firma, která malé motorky dělá, pak dala ke každému náhradnímu dílu nápis, že jsem v jejich barvách udělal rychlostní rekord. Záhy mě tak znala celá velká komunita fandů těchto malých motorek. Psali mi z celého světa, že jsem jejich guru, mám tu nejrychlejší opici a zvali mě na návštěvu třeba do Austrálie, na Filipíny, do Ameriky. Bylo to moc fajn. Kdybych chtěl udělat díru do světa, tak devět Dakarů byl ztracený čas, protože rekord s malou opicí byl mnohem větší fór.

Lákalo by vás stoupnout si znovu na start Dakaru?
Dostával jsem nabídky, třeba od Tomáše Ouředníčka, ať naviguju. Ale to mě vůbec neoslovilo. V autě je vedro, dělá se mi v něm špatně. Od roku 2002 do roku 2016 jsme ještě se ženou chystali na klíč účast reportéra Českého rozhlasu Radiožurnál. Ale startovat už jsem nechtěl, všechny nabídky jsem odmítal z jednoho zcela zásadního důvodu – nemám na to čas. Protože veškerý můj čas patří juniorovi.

Našel jste si tam nějaké kamarády?
Ohromné množství. I mezi organizátory. S kým vším jsem tam mluvil, s kým se znám, to by mi snad nikdo ani nevěřil. Mám fotky, kde vedle mě jsou největší hvězdy Dakaru a já, kluk z Medřiče, mezi nimi. Když jsme si s klukama hráli s autodráhou, vybírali jsme si jména, kdo bude třeba Niki Lauda. Vždycky jsem chtěl být Clay Regazzoni. A já jsem se s ním na Dakaru setkal. Nebo Jacky Ickx, slavné jméno, několikanásobný vítěz čtyřiadvacetihodinovky Le Manse, vítěz Dakaru, a já jsem při předávání cen seděl vedle něj. Největší hvězdou je Stéphane Peterhansel a já jsem největší kámoš s jeho manželkou. A tak bych mohl jmenovat dál a dál.

Setkání s hvězdami, to jsou pro vás ty největší zážitky?
Já jsem k nim nevzhlížel jako k celebritám, já jsem byl jedním z nich, jedním z těch magorů, kteří jedou pouští. A bavili jsme se jako rovný s rovným.

Ale to nejvíc pro mě je, že jsem na motorce projel kus světa, místa v Africe, kam se už snad nikdo nikdy nepodívá. Tam, kde je dnes šílená geopolitická situace – projel jsem Mali, Lybii, Alžír, Burkinu Faso, Guineu, Senegal, Mauretánii. Jsou to místa, kam se turista nedostane. Rusko, Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán mám taky projeté křížem krážem. Startovali jsme třeba v Bajkonuru, kde startoval Gagarin. Takže slušný výsledek závodu už pak byl jen takovým bonusem. Vykoupené to bylo tím, že riziko na motorce je extrémní. Měl jsem štěstí, že se mi nic nestalo. To je to zásadní, mít kus štěstí.

Váš tatínek Jaroslav Kaštan taky závodil, takže je asi zbytečné se ptát, kdo vás k motorkám přivedl.
Já jsem ho závodit nikdy neviděl. Narodil jsem se, když mu bylo čtyřicet. Ale odmalička jsme si o tom povídali. Měl hromadu fotek a já jsem se jimi probíral. Měl jsem benzín v krvi, tak jak má i můj syn. Hltal jsem Svět motorů, byl jsem tím už odmala úplně posedlý. Byly mi tak tři čtyři roky, měl jsem velkou krabici od bot, vystřihl jsem si volant a hodiny jsem v té krabici seděl, hrál jsem si na Jima Clarka a jel jsem Velkou cenu. Mám k tomu takovou perličku. Začátkem 90. let jsem si střihnul formuli, tedy ne 1, ale českou. A když jsem poprvé vyjel v Brně na okruh, seděl jsem znovu v té krabici. Mně se to naprosto přesně vybavilo.

Kdy jste jel poprvé na motorce?
Asi v první třídě na silnici u domu zdraví. Táta mě posadil na fichtla a jel jsem. A pak jsem jezdil na fichtlu po polích mezi Palčáky a Hrbovem, to byl můj svět. Ke třináctým narozeninám mi táta dovezl ze Strakonic originál motokrosovou motorku, tehdy nesehnatelnou věc. Bydleli jsme v Mlýnské ulici a já jsem ji odtud před pátou odpolední tlačil k obchodu v Komenského ulici, kde táta prodával, a odtud dál na trať za novým nádražím. Tata v pět zavřel kšeft, sedl do žigulíka, dojel tam za mnou, vytáhl stopky a měřil mi to. A tak jsme to dělali téměř denně, v zimě v létě.

Pamatujete si svůj první závod?
Byl v Třebíči a hned jsem vyhrál. Přemýšleli jsme, kde a s kým bych mohl trénovat. Do Dukly mě táta dát nechtěl. Říkal mi: „Tam po tobě budou chtít, abys vstoupil do strany a jednoho dne pak budeš mít cejch jak kráva." Byl vizionář. Pak mě dostal do klubu do Náměště, kde jsem strávil skoro čtyři roky. Ale v jedenadvaceti mně umřel, což byl pro mě absolutní zlom. Ve zdejším Automotoklubu Svazarmu, týden po pohřbu mého taty, byla výroční schůze. Četli seznam, komu dají nějaký příspěvek, a mě vynechali, nedali mi nic. Vůbec už se mnou nepočítali. Ale já jsem toho nenechal. V roce 1987 se jelo ve Velkém Meziříčí mistrovství republiky a já jsem ho vyhrál, a to tak, že o hodně. Ujistilo mě to, že na to mám a že budu pokračovat dál.

Vy teď předáváte lásku k motorkám zase svému synovi.
Já jsem měl báječné dětství. Máma byla domácí dělnice, aby se mi mohla plně věnovat. A tata přišel z práce a věnoval se mi taky. Nasál jsem toho od něj hodně, samozřejmě v rámci možností té doby. Není den, abych si na něj nevzpomněl. A já jsem to svému juniorovi vynásobil tisícem. On je mým oknem do minulosti, přesně vidím, v čem je po mně. Zdědil mou vášeň do motorek. I dceři jsme se ženou dali pozitivní myšlení, drajv do života. Závodili jsme spolu. Ale u juniora si to teď užívám jinak. On je budoucnost toho všeho. Směřoval jsem ho tak, jak bych si sám přál, kdybych byl na jeho místě. Spolu jsme v dodávce projeli půl Evropy, od Skandinávie po Pyreneje, jen my dva. Vozil jsem ho před sebou na nádrži maličké motorky od nula roku. Po polňačkách kolem chaupy jsme najezdili tisíce kilometrů. Tehdy jsem pochopil, proč jsem vlastně všechny ty Dakary jezdil. Abych pak mohl syna bezpečně vozit. Všechen svůj čas jsem mu věnoval. I firmu jsem prodal, abych měl na něj čas. Mohl by ji jednou po mně zdědit, to je pravda, ale čas, který trávíme spolu, je, myslím, cennější. Čas je ta nejdražší komodita.

Takže jste ho nemusel do závodění na motorkách tlačit?
Čekal jsem do jeho dvanácti třinácti, zda ho závody chytnou. Nechtěl jsem, aby závodil ve čtyřech letech, nemyslím si, že je to dobře. A jeho to úplně chytlo. Přijedeme na závody, já si to užívám, popíjím kafe, on okamžitě splyne s prostředím, je komunikativní, má technické nadání. A to má po mně. Ve třinácti letech dokáže rozebrat a poskládat motorku, stejně jako já, když u mě táta seděl.

Co spolu děláte nejraději?
Zrenovovali jsme si obytné auto z roku 1982, to nás baví. Mám tu smůlu, že on je přesvědčený, že táta umí úplně všechno. A chce být taky takový. Oba máme rádi veterány. Nechceme moderní auta, která se řídí skoro sama. V tom se shodneme.

A na co jste si pořídil čisticí laser?
Když děláte cokoliv kolem motorismu, nejvíc času vám zabere čištění. Zbavit veterána koroze a starých nátěrů, to je 80 procent času. Každý materiál je jiný a já se teď učím pracovat s laserovým paprskem, posouvám parametry. Má to budoucnost, na graffiti, na všechno možné.

A nedávno jste s ním vyčistil naše posprejované synagogy.
Strašně mě štvalo, že je někdo posprejoval. Vadí mi, když někdo ničí naše město.

Máte Velké Meziříčí rád? Jste patriot?
Jasně, maximální. Na Velké Meziříčí mám skvělé vzpomínky. Chodil jsem tátovi pro cigára a mámě pro Vlastu k paní Buršíkové, měli jsme u ní přihrádku se jménem, kam nám dávala noviny. Lezli jsme po skále u zámku. Velmez není vesnice, ale ani velké město, je to strategické místo. Jako dítě jsem měl pocit, že to je střed světa, a mám to tak dodnes.

A Palčáky, kde žijeme, jsou celý můj život. Pamatuji si, jak jsem spával v kočárku pod břízami. A ty břízy mám v zahradě dodnes. Koukám na ně. Mám k tomu místu vztah. Bylo únikem z města, když jsem byl dítě. Trávili jsme tam s rodiči víkendy, prázdniny. Životní trauma nedělního večera pro mě bylo vracet se do města.

Máte nějaký nesplněný cíl?
Mým předposledním splněným levelem bylo stanout s klukem po společném závodě na bedně. A posledním, na který se moc těším, je, až mě Bertík pozávodí, až bude rychlejší než já. Tehdy budu mít stran motorkářské kariéry hotovo.