Libor Smejkal: Pořád se učím
Zveřejněno 5. 1. 2024 10:15
Filmař Libor Smejkal příští rok oslaví 85 let. Z toho posledních pětašedesát jej snad všude potkáte s kamerou nebo fotoaparátem. S neutuchající aktivitou stále natáčí filmy, pořizuje snímky a hlavně se pořád učí novým věcem. Nic jiného mu ani nezbývá, nechce‑li se svého celoživotního koníčku vzdát a chce‑li s dnešní zrychlenou dobou držet krok. Natočil řadu dokumentů o knihařství, výrobě šperků z kamene a kovu, restaurátorství, numismatice či vinařství. Jeho dokument Vinař uvedla Československá televize v roce 1988 a hraný film Parta získal stříbrnou medaili na mezinárodním festivalu UNICA ve švýcarském Montreaux. Cenná je jeho tvorba dokumentárních filmů o obcích Vysočiny a lidech, kteří v nich žijí, pracují a tvoří, radují se, udržují zvyky. Posledním jeho dílem je nedávno uvedený medailon o Stanislavu Vodičkovi Zrození knihy.
Kdy jste poprvé přičichl k filmařině?
Poprvé to bylo po vojně v roce 1960. Zlákal mě k ní spolužák z ekonomické školy, který se dostal k amatérské filmařině v Praze. Já jsem zprvu odmítal, protože do té doby jsem jen fotografoval a filmování je zcela odlišná oblast, kde musíte znát úplně jiná pravidla – střih, zvuk, vedení herců, režii. Nakonec jsem se nechal přesvědčit. Musel jsem nakoupit výbavu, osmimilimetrovou kameru, promítačku. Koupil jsem si odbornou knihu pro amatéry, kterou jsem 14 dní studoval, než jsem vzal kameru do ruky. A jako první jsem udělal záběry otce, jak krmí králíky, abych vůbec věděl, zda to funguje.
A hned vás to chytlo?
No, řekli jsme si, že zkusíme něco většího. Kamarád dal námět na hraný film, což je vůbec ta nejtěžší disciplína. Odehrával se v Polné a byl o klukovi, který přijel na kole do města a kolo mu někdo ukradl. Já jsem byl kameraman a současně jsem hrál policajta.
Máte ten film ještě schovaný?
Ano, mám, je zhruba z roku 1962.
Jak už jste naznačil, fotografem jste byl dřív. Čím se cítíte víc teď?
Cítím se víc filmařem. Vstoupil jsem tady do filmového kroužku JKP a už se to se mnou vezlo dál. Ukázal jsem členům svůj první hraný film a oni z něj byli tak trochu na větvi. Nabídli mi spolupráci. Vytvořili jsme skupinu Fiedler, Voneš a já a pustili jsme se do namlouvání již natočeného filmu o Velkém Meziříčí. Komentář napsala Marie Benešová, ředitelka zdejšího muzea, a namlouvali jsme jej s paní Fiedlerovou. Tenkrát to byla náročná a zdlouhavá práce, hlavně synchronizace. Fiedler vymyslel fintu, že brzdil pásek rukou. No, co vám budu povídat, byla to úplně jiná práce než dnes.
Porovnejte analog a digitál. Jaké plusy vidíte na jednom a druhém?
Na analogu je snad jediná výhoda, musíte šetřit materiálem. Člověk si tak musí dobře rozvážit, co bude fotit, aby neplácal páté přes deváté. Kdežto dneska fotíte všechno a namlátíte toho spoustu zbytečně. Ale já jsem spokojený s digitalizací. Je to výhoda už i kvůli zvuku u filmu a dalším věcem.
Ve filmovém kroužku jste používali vlastní techniku?
Díky řediteli JKP Ivanu Vítkovi jsme koupili za dvě stě deset tisíc devizových korun švýcarskou kameru. S tou se tehdy natáčely i filmové týdeníky. Byla skvělá, šla přesně v synchronu a moc nám ulehčila práci. Navíc díky Jirkovi Michlíčkovi, který se uměl seznámit snad s každým, jsme navázali spolupráci se zvukařem Luborem Hochmannem (Četnické humoresky), který nám zprostředkoval vstup do televize. Tam jsme se učili od profíků a dostali jsme se i k úplně jiné technice.
To vás posouvalo dál.
Ano. Vítek nás v tom velmi podporoval. Například z Uherského Hradiště sem stáhl každoroční krajskou filmařskou soutěž, v jejíž porotě byli profesionální scénáristé, střihači, kameramani, režiséři. Filmy nám rozebírali, kritizovali nebo i chválili. Díky tomu všemu jsem se pořád učil.
Měl jste čas vzít do ruky i foťák?
To víte, že ano. Přičichl jsem k barevné fotografii. Přes známé jsem sháněl chemikálie, koupil jsem analyzátory ze západního Německa. Nakonec jsem od města dostal povolení k činnosti, protože o barevnou fotografii byl velký zájem a já jsem byl jediný, kdo ji tady dělal. Barevná fotografie mě dobře dvacet let zaměstnávala nejvíc. Ale jako hlavní koníček jsem měl stále filmování.
S digitalizací se vývoj zrychluje. Pořád stíháte učit se všechno nové?
Posledních patnáct let se scházíme každoročně s bývalými amatérskými filmaři, dnes už profesionály, od Olomouce až po Temelín, z jižní Moravy kolem Brna. Říkáme si novinky z techniky, radíme si, konzultujeme, pomáháme si. Třeba jeden se specializuje na myslivost, tak mi přihrál záběry ptáka, lišky a podobně do mého filmu. Jsme pořád ve styku a když je třeba, zavoláme si a poradíme. Pořád je třeba se učit.
Jaký filmový obor je vám nejbližší?
Přece jen jím zůstává dokumentární tvorba s hranými prvky. Čerpám z doby, kdy jsem hraný film dělal. Někdy musím i u dokumentu přinutit lidi, aby hráli sami sebe.
Co ze všech fází filmu vás baví nejvíc?
Je to literární příprava – scénář. Udělám si kafe a vymýšlím, sbírám nápady. Postupně je skládám, stavím, musím dopředu vědět, jak film budu stříhat. A potom k tomu sháním obrazy. Vzít kameru do ruky a vyrazit ven tvořit, v tom je pak ta moje největší obava, zda se mi podaří mou představu naplnit. A další věc je střih, ten je velice náročný. Je to jako když krejčí šije šaty. Střih je strašně důležitý.
Celý proces výroby filmu od nápadu vám trvá jak dlouho?
Tak rok a půl bych řekl. Deml byl nejtěžší, ten mi vzal čtyři roky. Všechno z odborné části si totiž musím obstarávat sám.
Kolik samostatných filmů jste udělal?
Pokud jde o reportáže, natočil jsem tak dvě sta svateb. Ale když vezmu dokumenty, těch mám asi pětadvacet za zhruba třicet let. Vlastně co rok, to film.
Kterého si nejvíc ceníte? Nebo je to vždycky ten poslední?
Deml byl nejnáročnější. Přece jen byl o osobnosti, která byla problematická a navíc známá po celé republice. Nejzajímavější práce pro mě byla snad ta poslední, na dokumentu o Vodičkovi. Je v něm hodně poezie, mohl jsem ukázat osobnost, která mezi námi byla a uměla se na svět dívat jinýma očima. To byl můj cíl. Navíc je tam hodně krás kolem Medřiče. Protože Vodička tolik obdivoval přírodu a mým úkolem bylo, abych mu to nezkazil. A snad se mi to i podařilo, protože zájem o premiéru filmu byl skutečně velký a mám na něj hodně pozitivních ohlasů. To mě těší.
Už máte další plány?
Dokončení trilogie Deml – Vodička – Pěnčík. Scénář o učiteli Josefu Penčíkovi už mám napsaný. Znal jsem ho, byl to člověk, kterého musel mít každý rád, chodící encyklopedie, národopisec, obrovský znalec nejen Demlova a Vodičkova díla.
Film se bude odehrávat kde?
Kolem Jinošova, použiji i archivní záběry kolem Oslavy. A mám také živé záznamy pana Pěnčíka. Komentář mi bude dělat zase Milan Noha.
Pořád jste měl v ruce foťák nebo kameru. Na jinou zálibu jste asi čas neměl, nebo ano?
Ale jo, mou velkou zálibou je cestování. Byli jsme se ženou v Thajsku, na Novém Zélandu, v Americe, Kanadě, na Aljašce, Islandu. A ze všeho mám natočené dokumenty, samozřejmě i fotky. To mě dost bavilo. A poslední dobou mě chytlo betonování. Doma teď postupně opravuju všechny tarasy. Dnes jsou k dispozici úžasné materiály, s nimiž se skvěle pracuje.
A kde to máte nejraději vy?
Narodil jsem se sice v Brně, ale dětství jsem prožil v Silůvkách. Leží na trati Brno – Znojmo. Odtud jsme se v mých 13 letech v roce 1952 přestěhovali do Velkého Meziříčí, kde si naši postavili domek. Chvíli to trvalo, ale teď se už cítím doma tady. Nádherná Vysočina a zdejší lidé mi přirostli k srdci.
Musím říct, že se teď v pokročilém věku cítím opuštěný bez kamarádů z té staré gardy z našeho filmařského kroužku – Voneš, Fiedler, Michlíček. Chybí mi možnost podělit se s nimi o nové filmy, dojmy, zážitky. Zůstal jsem z nich poslední, sám jako voják v poli.
Čím dál víc si cením rodiny, zázemí, které mi moje žena celý život poskytovala. Podporovala mě, převzala za mě spoustu rodinných povinností, abych mohl dělat, co mě baví. A přitom stála celý život v pozadí.
Martina Strnadová
