Milan Dufek: Vzájemnost potřebujeme víc než dříve
Zveřejněno 12. 12. 2023 10:33
Milan Dufek byl oceněn nejvyšším vyznamenáním Kraje Vysočina – skleněnou medailí – jako organizátor kulturních a společenských akcí.
Od roku 2000 šéfuje městskému kulturnímu centru. Stál u zrodu spolupráce Akademie věd ČR s Krajem Vysočina a obdržel prestižní cenu AV za popularizaci vědy. Na Vysočinu přivedl Evropský festival filozofie. Díky této v rámci Česka jedinečné akci se neuniverzitní město Velké Meziříčí opět stalo městem vzdělanosti. Navázalo tak na odkaz Aliny Meziříčské, která zde v šestnáctém století vybudovala renesanční palác, v něm zřídila luteránské gymnázium, kde probíhala první výuka filozofie v zemích Koruny české.
Jak se ze sportovce stane šéf kulturního dění ve městě?
Vždycky jsem byl zapojený do veřejného dění. Nejen ve školství, mládeži jsem se věnoval i ve volném čase. Trénoval jsem přípravku házené, fotbalisty a přes dvacet let jsem pořádal dětské tábory. Když přišla výzva na ředitele Jupiter clubu, přihlásil jsem se. Práce s lidmi mě vždycky bavila stejně jako organizování akcí pro ně. Vstupoval jsem do toho s vědomím, že se mohu spolehnout na svoje organizační schopnosti a zkušenosti i na lidi kolem sebe.
Ředitele Jupiter clubu děláte už dvacet tři let. Pořád vás to baví?
Ano, moje práce mě pořád baví. Spousta věcí je sice stereotypních, ale vedle toho je pořád i spousta věcí nových. Mám na tom rád právě setkávání s lidmi, komunikaci, mnoho situací je třeba řešit operativně. Nabíjí mě to energií.
Co se z pohledu pořadatele za třiadvacet let v kulturní oblasti ve Velkém Meziříčí změnilo?
Když jsem nastupoval, začínali jsme kulturu znovu rozjíždět. Nebyla divadelní představení, byly tu problémy s návštěvností koncertů vážné hudby. Stála přede mnou velká výzva. Vycházel jsem z poznatků práce Ivana Vítka. Snažil jsem se zapojit veřejnost a přitáhnout ji k Jupiter clubu, aby byl skutečným centrem kulturního dění. Z toho vycházely další potřeby. Kulturák nebyl v dobré technické kondici, takže už od roku 2002 jsme řešili rekonstrukci kotelny. Připravovali jsme rekonstrukci velkého sálu, která se podařila v letech 2013–2014. Na to navázala modernizace kina. Vyvíjely se i kulturní aktivity, tak jak se měnil zájem lidí. Je jasné, že Jupiter club nemá možnosti naplnit všechny jejich potřeby. Možná míň jsme se věnovali mládeži, diskotékám, protože naše zařízení pro to nebylo uzpůsobeno. Nabídka je podobná, jako byla dřív, ale pěkné prostředí pomohlo zvednout kvalitu akcí.
I řada nových akcí za tu dobu vznikla a staly se tradičními.
Začali jsme s Adventními světýlky, Velkomeziříčským kulturním létem, filozofickým festivalem, obnovili jsme Kruh přátel hudby a průběžně se přizpůsobujeme potřebám, které má město.
Co dneska nejvíc frčí? Máte u některých pořadů jistotu, že na ně lidé přijdou?
Jistotu samozřejmě nemáme nikdy, ale třeba divadelní představení si získala své stálé návštěvníky. Jsou to stabilní čtyři stovky diváků, pro zajímavost, ze 70 procent jsou to ženy. Stejně stabilní účast máme i v Kruhu přátel hudby. Loutkové divadlo i genealogická společnost mají svou stabilní klientelu. Vytvořili jsme zázemí pro Spolek žen a akce pořádané ve spolupráci s nimi jsou také hojně navštěvované. Rozvíjíme spolupráci s mladými, například s divadelními spolky Ikaros či Špatně namíchaný bublifuk, jejichž představení mají krásnou návštěvnost. Podporu u nás nacházejí i příspěvkové organizace města. Podle mě to svědčí o tom, že moje vize se naplnila stejně jako odkaz Ivana Vítka. Jsme dnes jedním z mála kulturáků, který vytváří takové zázemí pro zájmové útvary.
Když se před sedmnácti lety rodil první ročník Evropského festivalu filozofie, napadlo vás, že tady tak zakoření?
První ročník jsme připravovali s Josefem Švecem, který přinesl myšlenku filozofického festivalu z Modeny. Role organizátora padla na mě coby ředitele kulturního centra. Tehdy tomu nevěřil nikdo, ani Akademie věd. Pavel Baran si klepal na čelo a říkal, jak chceme ve Velkém Meziříčí dělat filozofický festival, když tady není akademická půda. V prvním ročníku byly přednášky čistě filozofické, někdy až těžce. Město po mně v té době chtělo, abych vytvořil festival, který se stane tradičním. Měli na mysli hudební, ale těch jsou všude kolem spousty. Chtěl jsem tedy pokračovat druhým ročníkem festivalu filozofie. Bylo to něco nového, navíc se mi líbila návaznost na někdejší luteránské gymnázium. Byl jsem přesvědčen, že to bude správná cesta, že Velké Meziříčí může být pojítkem mezi Prahou a Brnem, půdou, kde se akademici budou setkávat.
Přimět filozofy k účasti v prvních ročnících asi nebylo snadné, když o festivalu nikdo nevěděl.
V začátcích bych nikdy nedokázal přivést sem známé hosty, kdybych neměl oporu v odborných partnerech. Oni ze své pozice měli vliv na přednášející a dokázali je přesvědčit. Dnes jsme v pozici, že mnozí přednášející už mají sami zájem do Velkého Meziříčí přijet. Při organizačních jednáních zjišťuji, že na akademické půdě mají o festivalu dobré povědomí. Kvitují, že díky festivalu se vědecké poznatky šíří mezi obyčejné lidi.
Základ dalšího, už 18. ročníku festivalu je v této chvíli připraven?
Ano, je. Bude na téma přírodní a umělé. V roce 2024 chceme zacílit na umělou inteligenci a vše s ní spojené. Letos se nám osvědčila novinka – zapojení šesťáků ze základních škol do tématu ekologie. V příštím roce budeme v tomto projektu pokračovat a ve spolupráci s muzeem vtáhneme do festivalu děti od mateřských škol až po gymnazisty. Budou dílny, výstava v synagoze... Snažím se, aby se festival dostal pod kůži všem generacím.
Takže obavy o jeho budoucnost a zájem lidí nemáte?
Nemám. Myslím si, že vzájemnou komunikaci dnes potřebujeme všichni možná víc než dřív. A festival lidem nabízí aktuální témata, která zrovna hýbou světem. A k tomu jim dává možnost osobního kontaktu a diskuse s odborníky, často kapacitami ve svých oborech, s nimiž by neměli možnost se běžně setkat. Věřím, že je to pro lidi důležité.
Jak jste říkal na začátku, práce s lidmi vás naplňuje. Ale přece jen, nemáte potřebu někdy vypadnout pryč mimo civilizaci?
Samozřejmě. V poslední době už polevuji a nemusím být osobně přítomen na všech akcích. Při jejich zajištění se mohu na sto procent spolehnout na svůj tým. Snažím se utéct na svou chalupu, kterou už léta rekonstruuji. Rád pracuji se dřevem a dělám něco kolem domu. Naplňují mě zde také setkání a pobyty s mými šesti vnoučaty. Ale nedovedu si představit, že bych tam měl zůstat napořád, jak jsem si dřív představoval svůj důchod. Čím dál víc zjišťuji, že by mi chyběl kontakt s lidmi. Na jednu stranu od nich utíkám a na druhou stranu je potřebuju.
Martina Strnadová
