Kamarád řekl: Pojď hrát do Velkého Meziříčí. Já šel a už jsem tu dvanáct let
Zveřejněno 6. 10. 2023 9:19
Jan Šimáček a fotbalové Velké Meziříčí, toto spojení funguje už několik let. S trenérem A týmu jsme si povídali, jak jinak než o fotbale, v útulných prostorách přímo na hřišti U Tržiště. Jan Šimáček má za sebou nejen úspěšnou hráčskou kariéru, ale daří se mu i na postu trenéra. Ač není rodákem z Velkého Meziříčí, ve městě nad Oslavou a Balinkou už je doma.
S fotbalem jste začínal v Pardubicích a dotáhl jste to až do první ligy v týmu Slovácka. Můžete nám tu cestu přiblížit?
Ano, s fotbalem jsem začínal v Pardubicích. Když jsem skončil v dorostu, trenér Pulpit si mě vytáhl do áčka. Tam jsem se ze začátku hledal, ale pak si to sedlo. Za nějaké tři roky začaly mít Pardubice nějaké finanční problémy. Nakonec to dopadlo tak, že se licence prodala do Sokolova. V té době už někteří hráči měli nabídky z vyšších soutěží a na mě přišla nabídka ze Slovácka. Klub se stěhoval do Sokolova a já na druhou stranu na východ.
Slovácko považujete za vrchol svojí fotbalové kariéry?
Stoprocentně. Byl to pro mě velký skok. Na Slovácko jsem přišel, když měl klub trochu problémy, sestoupil z první ligy. Přišel nový majitel a znovu se to nastartovalo. Byl tlak na návrat do první ligy, o ten jsme přišli až v posledním kole s Příbramí. Další rok se udělaly velké změny v kádru, přišel trenér Jurkemik, ale s ním to vůbec neladilo. Jako člověk byl skvělý, ale jeho tréninkové jednotky už takovou kvalitu neměly. To bylo znát na výsledcích. V zimě přišel trenér Mazura a výsledkově jsme se zvedli. Na postup to nestačilo, ale Čáslav, která postoupila, nakonec dala licenci na prodej a koupilo ji Slovácko a od té doby je v první lize. Já tam vydržel ještě půl roku a pak jsem odešel do Jihlavy.
Jihlava tehdy byla ambiciózní klub a se snahou postoupit do nejvyšší soutěže. Jaké to tam bylo?
Po podzimu byla na první místo velká bodová ztráta. Přes zimu se udělala reorganizace kádru. Jaro se povedlo a k postupu nám chybělo hrozně málo. Další podzim nám opět nevyšel a jaro se vlastně už jen dohrávalo. Konec této sezony jsem dohrával se zánětem plic, špatně se mi dýchalo. Letní přípravu jsem vůbec neabsolvoval a bylo mi naznačeno, ať si hledám něco jiného.
Takže jste se vydal po šestsetdvojce na východ?
Ještě mě čekala krátká zastávka v HFK Olomouc. Odehrál jsem tam celý podzim, a dokonce jsme po podzimu třetí ligu vedli. Jenže i tady postihly klub nějaké finanční problémy a já se vrátil do Jihlavy, kde jsem trénoval s béčkem. A pak mi zavolal kamarád, se kterým jsem hrál už na Slovácku i v Jihlavě, ať jdu hrát do Velkého Meziříčí. A já šel. Šel jsem s tím, že tam odehraji jaro a pak že půjdu zase někam jinam, ale jsem tady už dvanáct let.
Dlouhá léta jste tady odehrál na trávníku a najednou jste se ocitl za postranní čárou na lavičce jako trenér. Jaká je to změna pro fotbalistu?
Když jsem tady začal hrát, bylo mi nabídnuto, jestli tady nechci zůstat a trénovat nějakou přípravku. Po půl roce jsem kývnul na to, že tady budu jako hráč i jako trenér přípravky. Trenéřina mě baví. Mládež trénuji pořád. Dokonce jsem jeden čas musel trénovat několik kategorií najednou, trenérů v té době bylo málo. Před třemi roky nastala změna u áčka, kdy Libor Smejkal jako trenér skončil a předseda Petr Ostrý oslovil mě, jestli nechci trénovat. Zrovna jsem byl po nějakém zranění, byl jsem takový otrávený a už se mi ani moc hrát nechtělo, tak jsem mu na to kývl. Teď se mi ale chuť do fotbalu zase vrátila, a tak když je možnost, rád si za béčko nebo za céčko chodím kopnout. Třeba béčko, to je dneska o mladých klucích a já si s nimi rád zahraji, aspoň se cítím mladý.
Na jaře se stalo, že Velké Meziříčí sestoupilo z MSFL. Přes léto došlo na nějaké změny, ale zatím se v divizi výsledkově nedaří. Co s tím?
Ambice vrátit se do MSFL jsme určitě neměli. Už během minulé sezony jsme řešili spoustu problémů, odchody, přišla řada zranění, dovolené, přístup hráčů apod. Kvalita kádru nakonec nebyla i tak špatná a při troše štěstí se dala MSFL udržet. Rozhodující bylo to, že jsme hodně gólů obdrželi v posledních minutách zápasů. Mrzí mě to, ale nedá se nic dělat. Jsme nohama na zemi. Jak už jsem říkal, odešla spousta hráčů, které se nepodařilo nahradit. Letos v první části letní přípravy jsme řešili opět velké personální změny, kdy nám z kádru odešlo devět hráčů, z toho pět ze základu. Nebyly varianty, jak je nahradit. Něco se sice povedlo, ale ne v takové kvalitě. Větší šanci dostávají místní odchovanci. Uvidíme, jak to půjde. Hodně nám chybí góly Antonína Plichty, teď máme velký problém se střílením gólů. Skončili místní Patrik Mucha, odešel nám Martin Puža, který se pracovně našel v Lichtenštejnsku, do Jihlavy se vrátil Tomáš Franěk, dlouhodobě je zraněn Radim Šuta, zranění jsou i Marek Lokvenc a Patrik Chalupa. Když se to pak sečte, jsme tam, kde jsme. Na začátek sezony jsme dostali týmy, které loni hrály hodně nahoře, a teď nás čekají týmy na nižší úrovni a s nimi už musíme body získávat.
Počítáte tedy s tím, že přes zimu kádr posílíte?
Určitě by měla být snaha nějaké hráče získat a doufám, že se na tom bude pracovat. Vsadili jsme na stávající kádr a zatím to ta úplně nejlepší volba není.
Dorost ve Velkém Meziříčí je na docela slušné úrovni. Rýsují se v něm už nějaké kvalitní posily po A tým?
Dorost tady hrál krajský přebor, loni ho vyhrál a vykopali si divizi. Rozhodnutí, zda divizi budeme hrát, jsme nechali na nich a řekli, že to chtějí zkusit. Kluci tam získají cenné zkušenosti, které jsou k nezaplacení. Skvělé je, že teď máme tři družstva dorostu. Někteří dorostenci si to už občas zkusí i za chlapy. Určitě u některých je předpoklad, pokud na sobě budou pracovat, že se do kádru A týmu můžou dostat.
Když to shrneme, to že Velké Meziříčí na jaře sestoupilo, nelze brát jako tragédii, ale spíše jako nový impuls?
Tragédie to určitě není. To, že jsme o soutěž níž, je samozřejmě cítit, už to není to, na co jsme osm let byli zvyklí, ale nedá se nic dělat. Musíme během podzimu uhrát co nejvíce bodů a přes zimu adekvátně posílit, abychom se pak nestrachovali i o divizi. V tomto krásném areálu by byla škoda hrát jenom kraj.
Petr Chňoupek
