Děti, hokej, nemocnice, to je můj život
Zveřejněno 15. 9. 2023 10:10
Zdravotní sestra Jana Hladíková z Velkého Meziříčí je Andělem mezi zdravotníky roku 2023. Zvítězila v celorepublikovém projektu. Do soutěže ji přihlásilo vedení Nemocnice Třebíč, kde pracuje na jednotce intenzivní péče, a to na základě jejího přístupu k pacientům. Dokáže je vyslechnout, pochopit, podržet za ruku i povzbudit. Najde si pro každého chvilku, i když je v jednom kole. Pomáhá totiž ještě na oddělení následné intenzivní péče v Nemocnici sv. Zdislavy v Mostištích, dělá zdravotní sestru hokejistům HHK a vychovala pět dětí. Čtyři vlastní a k nim syna od zemřelé kamarádky. A při tom všem i sama zažila, jaké to je být pacientkou. Jana Hladíková je ráda s lidmi a ještě raději jim pomáhá.
Zdravotní sestrou jste chtěla být odmalička?
Ano, věděla jsem to už na základní škole. Můj nejstarší bratr, Jindra Hubl, dělá na záchrance. To on byl mojí motivací, k němu odjakživa vzhlížím. Můj velký bratr jezdil se sanitkou, povídal o svém zaměstnání a pro mě byl něco jako bůh.
Kudy vedla vaše cesta na JIP?
Hned po maturitě jsem nastoupila na krční oddělení Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Už tam jsem byla na JIP. Potom jsem přešla na stejné oddělení do bohunické nemocnice. Krční totiž bylo vždycky mým snem. Ale bohužel, umřela mi maminka, já už jsem v té době měla děti, a tak jsem nemohla dál dojíždět do Brna. Nastoupila jsem jako zdravotní sestra do zdejšího domova důchodců. Ta práce má své kouzlo a vážím si děvčat, která ji dělají. Nicméně, byla jsem zvyklá na intenzivní péči a když jsem dostala možnost jít na JIP do Mostišť, neváhala jsem. Potom jsem si udělala specializaci pro intenzivní medicínu. S touto kvalifikací jsem v roce 2009 přešla na interní a neurologickou JIP v Třebíči, a jsem tam moc spokojená. Mísí se tam cévní mozkové příhody, infarkty, srdeční selhání i psychiatrické diagnózy, každý den je jiný, a přitom moc hezký. Ale v Mostištích jsem částečně zůstala. Někdy mám služeb víc a jsem unavená, ale do Mostišť jedu jako domů. Je to moje srdeční záležitost.
Jak do toho všeho zapadá hokej?
Když má člověk čtyři bratry, dívá se odmala na hokej. Takže mě to baví odjakživa. Jezdila jsem ve volném čase na utkání a jednou v Bíteši došlo k úrazu. Zasáhla jsem a pomohla. Pak se mě kustod velkomeziříčského týmu zeptal, proč zachraňuju v Bíteši a ne u nás. A od té doby dělám zdravotní sestru HHK – všem týmům od těch nejmenších až po áčko. A mám kluky moc ráda.
Zvládnout při tom kolotoči tolik dětí asi nebylo jen tak.
Teď už jsou všechny dospělé. Když byly ještě malé, tím, že jich bylo pět, navzájem si pomáhaly. Mezi nejstarším synem Jakubem a Elinkou je deset let a mezi nimi jsou Vašík s Vojtíškem. A k nim patří i Mareček, syn od mojí kamarádky. Zemřela, když byl ještě malý. A protože bydleli blízko nás a Mareček kamarádil s naším Kubou, byl u nás pořád. Jeho táta se o něj samozřejmě staral, ale já jsem ráda pomohla, učila jsem se s ním, prožívala jsem s ním všechno. Je mezi námi jiné pouto, není to jen dítě od sousedů, je můj. Jednoduše, dětí mám pět. A protože jsou skvělé, šlo to všechno v pohodě zvládnout. A taky díky manželovi. Mám toho nejhodnějšího muže na světě!
Intenzivní medicína je náročná. Jak se vyrovnáváte se smrtí pacienta?
Nikdy jsem se nenaučila říct si – takový je život. Kolikrát slzičku uroním. Ale pomáhají mi mé dva světy. Z toho nemocničního, kde lidé prožívají bolest, uteču do hokejového mezi mladé, šikovné borce plné radosti z pohybu, tam čerpám sílu. Samozřejmě, že mým největším světem jsou moje děti, rodina. Hokej je pro mě relaxace a jsem tam šťastná.
Můžete ve stručnosti popsat svůj pracovní den?
Ráno přijedu do práce, přeberu si své pacienty. Losujeme si je, aby to bylo spravedlivé. Začínám ranní hygienou, potom následují veškerá vyšetření a odvážení pacientů na CT, ultrazvuky nebo jejich překládání na oddělení. Do toho je sem tam nějaký příjem, víceméně každý den. V podstatě se člověk nezastaví. Moc nám teď ulevilo zřízení urgentního příjmu. Sanitky jezdí tam a k nám se pacient dostane už se zajištěnou žílou apod. Ale pořád jsme na JIPce, nevíme, kdy budeme resuscitovat. Večer předám službu a jdu domů, ale v hlavě mám stále – udělala jsem všechno? Nejde za tím udělat čáru. Jen moje středy a soboty jsou jiné. Rychle předám pacienty a šup na zimák, abych včas stála na značkách. Beze mě totiž nesmí začít utkání.
Neláká vás práce na nějakém klidnějším oddělení?
Ne, tady je to akční a já jsem šťastná, když se podaří zachránit život. Když vidím, v jakém stavu k nám lidé přijedou, nemohou dýchat, mají v očích panickou hrůzu a my jim pomůžeme, zajistíme je, uklidníme, podržíme za ruku a řekneme: Nebojte se, my vás nedáme. Ten člověk se najednou zklidní. A za pár dní mi pak poví, děkuju, že jste u mě stála. To je to nejlepší, co může být!
Ale asi i na JIP se objeví nepříjemný pacient, který tzv. prudí. Máte na to nějaký fígl?
Mně snad ani nevadí, že prudí, říkám si, že ho k tomu něco vede, snažím se ho pochopit. I když taky se občas musím kousnout do rtu, jít za roh a bouchnout do zdi. Ale víc mi vadí pacienti alkoholici, kteří mají ke čtyřem promile, kopou do nás... říkám si, že oni už jsou vlastně taky nemocní, ale i tak mi to vadí.
A co ti, kteří vědí všechno líp, protože mají informace z internetu? Dnes už neplatí, že co řekne doktor nebo sestra, je svaté, že?
Bohužel, neplatí. Často není problém s pacientem, ale spíš s rodinou. Lidé by se měli zamyslet nad tím, že lékař je vždycky nejvíc. To on roky studoval, zatímco oni na internetu za pět minut vysokou školu neudělají. Ale naši doktoři jsou tak šikovní, že tohle všechno zvládnou. Promluví s nimi a nedají se. Moc si jich vážím za to, jak s lidmi komunikují.
Chci vyzdvihnout, že jeden za druhým stojíme a máme ten nejlepší kolektiv, jaký může být. Máme vynikající doktory a já mám tu nejlepší primářku na světě – i na interně, i na neurologii – ať je to Lenka Mrázová nebo paní primářka Vošmerová, jsou to dámy. To stejné platí pro Mostiště, i tam jsou lékaři vynikající a kolektiv výborný.
Netajíte se tím, že máte za sebou těžkou operaci. Ocitla jste se tak v jiné roli, než jste zvyklá. Co vám to dalo?
Zaplaťpánbůh, už je to pět let od operace nádoru na mozku, kvůli kterému jsem oslepla na jedno oko. Musím poděkovat panu doktoru Masopustovi, který nádor odoperoval a zachránil mě. To, že se mi zrak vrátil, je takový malý zázrak.
Od té doby se na práci lékařů, sester, sanitářů dívám jinak. Byla jsem ležící, nesměla jsem se deset dní vůbec pohnout. V tu chvíli jsem lépe pochopila vše kolem toho, třeba polohování a podobně.
Byla to pro vás cenná zkušenost?
Určitě. Probudila jsem se, měla jsem kyslík, na sobě drátky a chtěla jsem si všechno sundat a zvolna se nadechnout. Tehdy mi došlo, proč to někdy pacienti dělají.
A navíc, mohu svoji zkušenost předávat dalším. Přijdou lidé s nádorem, mají strach, nevědí, co bude. Povzbudím je, ať věří v to dobré. Popíšu jim, že jsem oslepla na jedno oko a myslela jsem, že už vidět nebudu, ukážu jim jizvu přes celou hlavu a oni vidí, že i přes to všechno jsem se zase vrátila do práce. Bylo to sice těžké, ale když má člověk při sobě rodinu a přátele, všechno jde líp. Mně v nemoci moc pomohli i Lucinka Gachi a Michal Báňa, jsou při mně vždy, když mám nějaké trápení. Za jejich přátelství jsem vděčná.
Stal se vám v práci nějaký příběh, který se vám vryl do paměti?
Když jsem dělala u sv. Anny, měli jsme na oddělení jednu paní, maminku dvou dětí, po celkem banální operaci. Bylo to před Vánoci. Najednou se něco pokazilo, museli jsme resuscitovat, ale vypadalo to špatně. Já nechodím do kostela každý týden, ale jsem věřící. Takže jsem si celou dobu říkala: Pane Bože, prosím Tě, to nemůžeš těm dětem udělat, musíš ji vrátit. A ono se nám to podařilo. Paní odešla domů a asi po měsíci se vrátila, aby mi řekla: Sestřičko, vy jste mě držela, abych se vrátila. Já jsem vás viděla. Nevím, jestli je tohle příběh na zveřejnění, ale pro mě to byl strašně silný zážitek. Vím, že takhle to dělat musím.
Řada sester svou práci vzdá kvůli penězům a těžkým podmínkám. Nemocnicím chybí. Vy po tolika letech praxe můžete srovnávat. Je to o tolik horší než dřív?
Přibylo strašně moc papírování. Člověk to udělá, když musí, ale já jsem nechtěla být sekretářka, chtěla jsem být u lidí. Ano, je nás málo. Já mám po třiceti letech krásný plat, nestěžuji si, ale děvčata čerstvě po škole mají plat podobný jako prodavačky v Lidlu. Nesnižuju prodavačky, vůbec ne, ale z práce jdou večer domů a spát. Sestry chodí na služby v sobotu, v neděli, a k tomu mají navíc noční. Nepravidelný režim. Často se jim bortí vztahy. Když pak nejsou ani finančně ohodnocené, nemají motivaci. Kdybych neměla nejúžasnějšího muže na světě, asi bych to taky takhle dělat nemohla. Podpora partnera je strašně důležitá.
Potenciální zájemce odrazuje i dlouhé, sedmileté studium sester. Dřív byla zdravka na čtyři roky a byla to prestižní škola. To dnes už neplatí. My jsme za ty čtyři roky byly perfektně připravené, měly jsme hromadu praxe a šlo to. Myslím si, že stejně by to šlo i teď.
Co byste řekla zájemcům o obor zdravotní sestra?
Mám už hodně sestřiček, které jsem poslala na zdravku. Řekla bych jim, že je to to nejhezčí zaměstnání, které může být. Peníze nejsou všechno, ale když vám někdo řekne – sestři, vy jste mě zachránila, vy jste se mnou byla, když mně bylo nejhůř, to je ta nejlepší odměna.
Zjevně je zbytečné ptát se vás, zda jste někdy chtěla dělat něco jiného.
Nikdy bych neměnila.
Martina Strnadová
