Pětadvacet let hudby, zpěvu, radosti
Zveřejněno 12. 6. 2023 10:10
Celé čtvrtstoletí rozdávají radost pěvecké sbory Sluníčko, Slunko a Harmonie pod vedením svých zakladatelek Olgy Ubrové a Andrey Svobodové. Mají za sebou pětadvacet let společné práce, víc než tři tisíce hodin zkoušek, přes tři stovky vystoupení, řadu ocenění, tři vlastní CD Bylinky, Nářadí, Vánoce. Čeho si sbormistryně cení nejvíc? Nejsou to diplomy, jsou to reakce dětí, shodují se obě jednohlasně. Pěveckými sbory prošly dobré čtyři stovky zpěváků, z nichž řadu to muzicírování tak chytlo, že pokračují ve vlastních kapelách, projektech či sami pracují s malými dětmi. A to je tou největší odměnou pro všechny.
Kdo vás přivedl k hudbě, dal vám ten nejlepší základ a chuť pokračovat v ní dosuď?
Olga: Mě k hudbě přivedla mamka. Odmalička s námi zpívala. Starou dáčkou jsme jezdívali do Bíteše za babičkou a po cestě jsme zpívali lidovky. Já první hlas, mamka druhý, později jsme to zkoušely obráceně. Naučila jsem se vnímat harmonii lidových písniček, nejraději jsem měla moravské, slovácké. Byla to moje první škola. Pak mě vzala do smíšeného pěveckého sboru, kde byla sama dlouholetou členkou, k velkomeziříčským ikonám – pánům Snížkovi a Pitlíkovi. Bylo mi tak dvanáct a dva tři roky jsem s nimi zpívala. Na gymplu mě Markéta Štouračová přivedla k Hance Doležalové do Iuventusu na jedno odpoledne a už jsem tam zůstala. A musím zmínit ještě paní učitelku Chmelovou, která mě měla od první třídy z klavíru. I ta mi dala skvělý základ. Ještě na vejšce jsem k ní chodila pro radu.
Andrea: Mě k hudbě přivedli rodiče a babička. Mamka krásně a ráda zpívá, učila mě lidovky, s taťkou jsem poslouchala kvalitní muziku. Babička byla klavíristka, šest hodin denně hrála. Nebydlela v Meziříčí, ale kdykoli přijela na návštěvu, sedla se mnou ke klavíru a cvičily jsme. Pan učitel Snížek to v ZUŠce vždycky hned poznal. Já sama jsem totiž nehrála z not, ale podle magneťáku – Rokla, různé seriály. Pan Snížek mi pak ve škole říkal: Dneska to zase moc neumíš, tak zavři noty a hraj mi něco svého. A to využívám dodnes. Říkáme tomu s Olčou „šumař". Většinou nemáme žádné noty, jenom text a k tomu si přidáme akordy. Samozřejmě krom klasiky na soutěže, tam noty být musí.
Jak se zrodila myšlenka, že spolu založíte školní sbor?
Andrea: Na Sokolovské mě oslovil ředitel Slavík, zda bych nechtěla vést školní sbor. Pak k nám přišla učit i Olga a založily jsme spolu Slunko, základ všech tří nynějších sborů při ZŠ Školní.
Olga: Chodily jsme obě do Iuventusu, kde jsme od Hany Doležalové dostaly tu nejlepší školu. Tam jsem si poprvé vyzkoušela práci i z druhé strany, když Hanka se sborem skončila. Léta jsem na ni koukala, jak skvěle diriguje, s citem, dokázala na nás přenést emoce i bez okázalých gest, zcela minimalisticky. A to byla moje nejlepší zkušenost, kterou jsem si převzala do své práce.
Docela se vám sbor rozrostl. S jakou představou jste začaly?
Andrea: Začaly jsme Slunkem, což byla první, druhá, třetí, čtvrtá třída. Měly jsme 30–40 dětí. Další rok už jich bylo 60, což by nevadilo, ale byly čím dál víc věkově od sebe. Starší skončit nechtěly a malé pořád přibývaly. Přidaly jsme tedy Sluníčko a nakonec i Harmonii. Tři sbory na nás dvě už byly moc, takže k těm nejmenším jsme poprosily vždy nějakou kolegyni. Chvíli je vedla Jitka Fialová, Hanka Koudelová, Jana Urbanová, pak Barča Rösslerová s Věrou Havlišovou. No a teď zůstala Věra s Adinou Ubrovou.
Olga: Každá věková kategorie potřebuje jiný styl práce a jiný repertoár.
Získali jste se sbory mnoho cen, máte je spočítané?
Andrea: Máme devětkrát Zlaté pásmo v Kraji Vysočina s postupem do celostátního kola. A z něj jsme pokaždé přivezli také nějakou cenu.
Olga: To jsou zvláštní ceny, neboť celostátní kolo je přehlídkové.
Které si vážíte nejvíc?
Olga: To nelze říct. Soutěže pro nás nejsou prioritou. Letos jsme třeba nejeli na žádnou, chtěli jsme k našemu pětadvacátému výročí koncertovat jenom tady, pro lidi u nás v Meziříčí. Schválili jsme si to všichni. Potěšilo mě to, protože ceny jsou pro zpěváky obrovskou motivací. Takže jsme naplánovali kostel, koncerty pro školy, Johanku z Arku na festivalu filozofie. Rádi bychom si zazpívali i na zámeckém nádvoří.
Andrea: Soutěže jsou pro děcka dobré v tom, že vidí další sbory, mají srovnání, inspiraci, všímají si chyb ostatních, které u sebe vidět nedokážou. A navazují přátelství.
Zjevně tedy diplom pro vás není tím největším oceněním.
Andrea + Olga: Nejlepší odměnou jsou reakce dětí, rozhodně.
Jak dlouho trvá, než nacvičíte koncertní program?
Andrea: Nový program musíme zvládnout za dva půl měsíce, přičemž jeden den v týdnu zkoušíme. Jiný prostor nemáme. Během školního roku nás čeká vánoční koncert, pak soutěž a jarní koncerty – tři rozdílné programy za devět měsíců. Září je takový školní rozjezd, to nepočítáme.
Na výběru hudby, písní se shodnete?
Olga: Absolutně, oběma se nám líbí všechno. Máme rády show, když se s tím spojí i divadlo. I naši zpěváci to potřebují střídat, aby je to bavilo. Po etapě náročného sborového repertoáru je čas od času občerstvíme něčím hravějším, lehčím.
Koho si nejraději poslechnete vy samy?
Olga: Myslím si, že se s Ajkou dost shodneme, máme rády klasiku, šansonové věci, ženské věci, kde jde o psychologii a téma ženství – Lenku Novou, Vendulku Příhodovou, Báru Polákovou. Ajka je fajnšmekr a dokáže si na rozdíl ode mě užít i Bobbyho McFerrina, Dana Bártu. Já raději zůstávám u těch melodičtějších věcí.
Andrea: Vyrostla jsem na swingu, takže to mám v sobě odmala.
Olga: A já jsem vyrostla na lidovkách, v nich je melodie a vícehlas, to je moje.
Co nejraději zpívají děti?
Andrea: Holky nás překvapily, mají rády těžkou sborovou soutěžní skladbu Tajná láska od Jana Nowaka. Je hrozně dizonantní, zpěváci musejí jeden druhému naslouchat, a to je právě to, co se nám na sborovém zpívání líbí. Energie, která ze sboru na jevišti do nás jde, to se nedá popsat, to se musí zažít. A kdo ji jednou zažije, tak už ho to nepustí. Proto to děláme tolik let.
Olga: Vždycky říkám, to bylo tak úžasné před vámi zase stát.
O čem víte jistě, že po tom nadšeně skočí?
Andrea: Malé děti mají rády pohádku, zahrát si divadlo, nějakou roli. A ti větší berou lidovky.
Olga: Já mám dojem, že skočí skoro po všem. A po čem ne hned na první dobrou, tak se nechají strhnout.
A co ti nejstarší z Harmonie? Ti by nechtěli zpívat třeba Lady Gaga či Justina Biebera?
Olga: Ne, vůbec, chtějí zpívat těžké věci z klasiky. Třeba znovu Carminu, za tu by nám utrhli ruce. A tím spíš je to baví, když ví, že výsledný produkt se spojí s dalšími sbory a budou nás dohromady zpívat třeba dvě stovky, jako například soubor písní Carmina Burana.
Z toho musí jít obrovská energie.
Olga: Je to jak tsunami, úplně vás to smete.
Andrea: Fantastický zážitek byl i ve Smetanově síni, kde s námi vystupovali Američani. Tři stovky zpěváků, americký dirigent a všichni dohromady zpívali Proč bychom se netěšili.
Jak probíhá nábor do sborů? Musíte odmítat zájemce pro velký nápor nebo třeba proto, že nemají sluch?
Olga + Andrea: Ne, bereme všechny.
Olga: A kdo nemá sluch, tak třeba rok nebo dva recituje. Časem jsou schopni se naučit a cestu k muzice si najdou. Někteří kluci třeba dva roky bručeli a pak jsme najednou zjistili, že můžou zpívat sólo.
Jste se členy, s nimiž jste před lety začínaly, pořád v kontaktu? Pokračují v hudbě dál?
Olga: Ano. Mnozí teď sami pracují s dětmi, třeba jako učitelky v mateřské škole, mají vlastní hudební projekty, jeden kluk hraje na zámořském parníku. Vojta Sklenář taky pořád zpívá, ten snad s námi byl nejdéle ze všech, začal v pěti a skončil v šestadvaceti. Nebo Tomáš Štefka, Šárka Vaněčková, Lenka zpívá ve folkové kapele...
Andrea: Je těžké jmenovat. Zpívá jich hodně a co je moc fajn, chodí k nám teď jejich synovci, neteře, začínají vodit už i svoje vlastní děti. Je krásné, že nám tak důvěřují.
Máte už nějaké své pokračovatele?
Olga: Určitě je to moje dcera Adina, ta už vede Sluníčka s Věrou Havlišovou. A na křižanovské škole založila i vlastní sboreček.
Andrea: Dlouho nám chodila pomáhat Terezka Jaseňáková, která sama zpívala v Harmonii. Na hoboj s námi teď hraje moje neteř Anička Vítková, která u nás taky odmalička zpívala.
A co vy, pořád vás to baví stejně?
Olga + Andrea: Baví, i když jsme někdy unavené.
Olga: Ale pak přijde nějaká nabídka – jako třeba teď, že bude v Německu festival sborů z 35 zemí světa... zamyslíme se a už zase plánujeme.
Andrea: Hodinu po koncertě a už je tu další výzva.
Olga: Já mám jedno přání, asi je nesplnitelné, ale...
Andrea: To jsem napnutá, co to bude.
Olga: Strašně moc bych chtěla pro Meziříčské nacvičit Rybovu mši. Slýchám ji po celé republice, v Praze na Kampě, v metru, kdekoli a kdykoli. Já ji miluju. Kdysi jsme ji s Hankou Doležalovou a Iuventusem dělali. Jenomže, má těžký doprovod. Co se týká zpěváků, to bychom dali, ale potřebujeme orchestr, nemáme muzikanty.
Andrea: Tak jsem se tu aspoň dozvěděla, co nás čeká.
Olga: No ale řekni, to by byla pecka.
Andrea: Jo, to by byla pecka.
Martina Strnadová
