Nesdělená vědomost či dovednost vlastně neexistuje
Zveřejněno 12. 5. 2023 9:45
Začátkem letošního roku byl restaurátor dřevěného nábytku Josef Filip oceněn titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina. Restaurátorská dílna ve Velkém Meziříčí funguje již druhou generaci, ale tradice truhlářské a stolařské dílny sahá daleko hlouběji. Generací řemeslníků, kteří to umějí s hoblíkem a pilkou, je dokonce pět. Poslední v řadě je syn Jan Filip. Oba dva dovedou o své práci poutavě vyprávět.
Restaurováním starého dřevěného nábytku se zabýváte mnoho let, truhlářstvím a stolařstvím několik generací. Začátkem letošního roku jste získal úctyhodný titul Mistr tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina. Co to pro vás znamená?
Josef: Mám z toho radost a vážím si toho. Ale nevím, jestli mi takové uznání náleží.
Určitě ano. Dáte si ho třeba na svoje webové stránky?
Josef: Zatím jsme o tom takto nepřemýšleli. Stránky chceme nyní trochu předělat, přidat tam fotografie z vagonu Slovenské strely, který jsme dělali před rokem, protože to byla zajímavá zakázka. Takže možná potom. Ale chceme to udělat, protože to fotil Jirka Michlíček, který mezi tím zemřel a fotky jsou opravdu moc hezké.
Jan: Upřímně vám řeknu, že stránky jsou sice hezká věc, ale v množství zakázek nám moc nepomáhají. Drtivá většina nových zákazníků přišla na osobní doporučení. Vždycky se ptáme, jak na nás přišli, a z webovek je to minimum.
Můžete našim čtenářům vysvětlit, jaký je rozdíl mezi truhlářem a stolařem?
Josef: Kdysi to bylo takto rozdělené, protože to řemeslo mělo velice široký záběr. Stolař vyráběl především stoly, židle, lavice, prostě nekorpusový nábytek a truhlář korpusový. To znamená skříně, truhly, komody... Rozdělování se přestalo používat, mám alespoň ten pocit, po druhé světové válce. Já už jsem se vyučil truhlářem. A tam je zahrnuté vše.
Vy jste ale restaurátoři, zvládnete obojí?
Josef: Samozřejmě. My musíme zvládat ještě mnoho dalších řemesel. A občas si říkáme, že naším stálým průvodcem je chemie. Dřevo musíme chránit před houbami, červotoči a dalšími škůdci, kteří mohou nábytek zcela zničit.
Zůstaňme ještě u těch řemesel. Co všechno si dokážete udělat sami?
Jan: Opravujeme i vyrábíme nové zámky, kování, patinujeme... Když je něco vykládané perletí nebo slonovinou, tak to musíme umět taky. Řemesel, která zvládáme, je hrozně moc, protože řemeslníků, kteří by byli toto schopní a ochotní udělat, ubývá. A když už by se toho ujali, bylo by to za dlouho a příliš drahé.
To tedy koukám. Skutečně dokážete i zámečnickou práci?
Jan: To je jednoduché. Vezmete pilník a jdete na to. Opravdu! Teď jsme tady měli na praxi kluka, který se učil na řezbáře. A jemu mistr říkal to samé: „Řezbařina je úplně jednoduchá. Prostě vezmeš špalek a odsekáš všechno, co tam nemá být. A je to hotové." Když jsem byl na stáži v Berlíně, říkal mně tamní mistr, že restaurátor musí umět úplně všechno. Ale všechno přece jen neděláme. Na odlitky z mosazi máme báječného slévače, který nám odleje, co potřebujeme.
To jste tedy umělci...
Jan: Nejsme! Jsme řemeslníci, kteří používají technologie z 18. až 19. století.
Josef: My tam totiž své umění ani nesmíme dát. Nesmíme tam zanechat svou tvůrčí stopu. Musíme dokonale ctít rukopis řemeslníka, který tu věc vytvořil.
Správně zrestaurovaná věc vypadá jako dobře udržovaná a musí být funkční. Svůj věk ale přiznává.
Jan: Někdo si myslí, že zrestaurovaná věc má vypadat jako nová. Ale to je špatně. Správně zrestaurovaná věc vypadá jako dobře udržovaná a musí být funkční. Svůj věk ale přiznává. Takže kdyby vám někdy nějaký „restaurátor" říkal, že to celé obrousí a nalakuje, raději to konzultujte s dalšími odborníky. To není restaurátor, ale kutil. Dobrým kutilům a všem restaurátorům totiž nesmí chybět pokora.
Takže když dostanete do rukou třeba židli, kterou už někdo opravoval před vámi a podle vás ne zrovna nejcitlivěji, podle čeho se řídíte?
Jan: Podle přání zákazníka. Řekneme mu náš názor a vysvětlíme, co by podle našeho hlediska bylo nejlepší. A pak se samozřejmě řídíme i jeho finančními možnostmi. Tu věc donesl proto, aby z ní měl radost a aby mu dál sloužila. A ta hranice, do čeho se ještě pustit a do čeho již ne, je velmi tenká.
Josef: Přístup k restaurátorství se ale proměňuje. Stále více se ctí to staré. Nedávno jsme se stavovali v Berlíně v restaurátorské dílně, vzpomínali a hodnotili, kam se naše řemeslo za ty roky posunulo. A došli jsme k tomu, že v Německu i u nás se používají především konzervační techniky a zachovává daný stav. Prostě si čím dál tím víc vážíme stáří a neschováváme ho.
Mohli bychom se ještě vrátit k té Slovenské strele? To jste měli celý vagón tady v dílně?
Josef: Ale ne. Restaurovali jsme dřevěné části v interiéru. Byla to krásná a zajímavá práce, dvě auta latiček, dveří a skříněk! Některé části jsme jen restaurovali, něco jsme museli udělat úplně nové. Třeba kuchyňku, která byla úplně shnilá.
Práce byla původně naplánovaná na rok, pak na dva, a nakonec prodloužená skoro na tři. Spolupráce mezi jednotlivými obory byla totiž extrémně náročná, a ještě se do toho vložil covid. U takto velkých a složitých zakázek je ale nějaké prodloužení termínu normální. Výsledek je ale pěkný. Čistý funkcionalismus, obrázek doby.
Kdo vás živí? Jsou to spíš velké zakázky, od institucí, nebo mnoho drobných od normálních lidí?
Jan: Soukromí vlastníci a potom částečně větší zakázky.
Josef: Hodně zakázek nám také přichází od aristokratů. Dovedou si vážit toho, že práci provedeme kvalitně. A také vědí, jak se k historickému nábytku chovat. A příjemné je to i pro nás, protože i po letech vypadá stále pěkně. Na zakázky nespěchají, jde jim opravdu o výsledek. Neberou to tak, že je to jenom pro ně, ale i pro ty, kteří přijdou po nich. Ale to je součást jejich hodnot a vnímání světa. Znají historii svého rodu a pracují pro jeho budoucnost.
A nic s námi nesepisují. Domluvíme se, podáme si ruku a tím je to hotové. Naprosto nám důvěřují, i když nám svěřují opravdu velmi cenný kus nábytku. A upřímně řečeno, nedovedu si představit, že bychom je podvedli. Vždy s námi jednali uctivě a s pokorou, která mně mnohdy u některých lidí chybí.
Úplně jiná je situace, když máme státní zakázku. To vypukne neskutečné papírování. Ale tak to prostě je.
Jan: K historickému nábytku se prostě musíte umět chovat. Nesnese hrubší a zacházení. A je jedno, kdo hrníček bez podšálku postaví na šelakový povrch stolku. Prostě tam zůstane kolečko.
V podstatě jste mně nahráli na další otázku. Jak velký máte rajón?
Josef: Ten okruh je strašně velký. Morava, Čechy, Rakousko, Německo, Švýcarsko a jedna zakázka na Slovensku.
Vaše nejvzdálenější, největší a nejkrásnější zakázka?
Josef: Nejvzdálenější asi do Švýcarska, největší, a hlavně nejdelší byla Slovenská strela a nejkrásnější? Všechny. Každá byla zajímavá a když je zákazník spokojený, tak krásná. Nejdůležitější je ta radost na konci.
Pane Josefe, před pěti lety jste Velkomeziříčsku řekl, že si s ostatními řemeslníky nekonkurujete. Je to stále pravda? Kolik je podobných restaurátorů jako vy?
Josef: Stále to platí. O velké a speciální zakázky se přetahují velké firmy se stovkami zaměstnanců, kterým my nemůžeme a ani nechceme konkurovat. Ale pro podobně malé firmy, jako jsme my, nám množství práce bohatě stačí. Nekonkurujeme si, ale spolupracujeme.
Jan: U státních zakázek je špatné, že nejnižší cena vyhrává. A ty ceny se liší v řádech. V Německu, kde jsem byl na praxi a jsme stále v kontaktu, se jednotlivé nabídky liší třeba o sto euro. Ale celková cena je třeba v desítkách tisíc euro. Prostě všichni počítají podobně a nikdo si nedovolí cenu podstřelit. V tom máme ještě velký kus cesty do Evropy.
Josef: Já byl na stáži v Litvě, kde jsem přednášel povrchové úpravy a práci s kůží, a tam to mají zařízeno velmi jednoduše. Památkáři mají oceněné jednotlivé práce. Třeba: 1 dm zlacení stojí tolik a tolik, 1 dm politury tolik a tolik... Takže to se potom podstřelit ani nedá. Je to jednoduché a jasné.
Zajímá mě ta práce s kůží. To je dovednost, která není příliš běžná.
Josef: Já jsem ty kožené sedáky začal dělat vlastně nechtíc. Kamarád chtěl opravit nějaké židle s koženými sedáky. Zjistil jsem, že v republice to nikdo nedělá. Pak jsem objevil nějakého řemeslníka u Vídně, který to vyrážel „štancnama" (kovové raznice), ale to je trochu jiná technologie. Pátral jsem i ve výzkumném ústavu ve Zlíně, protože jsem se dozvěděl, že v devadesátých letech tam dělali sedla pro Hollywood. A velice dobře zpracovaná. Tam mně však velké šance nedávali, protože na vytlačení ornamentů je potřeba obrovská síla. Říkal jsem si, kdepak. V 16. století na to naházeli hromadu kamení a fungovalo to, tak to musím zvládnout taky. Udělal jsem si vzorek, vyzkoušel a fungovalo to. Teď už mám šablon s ornamenty asi dvacet a když někdo potřebuje, udělám další. Mám je pro náš rakousko‑uherský region. Německo, Španělsko nebo Francie mají zase jiné ornamenty.
Pane Josefe, vy také vyučujete na Vyšší odborné škole Brno. Nemáte strach, že vychováváte konkurenci?
Učení je krása. Jsem mezi mladými a mám radost, že mohu naše řemeslo někomu předávat. Zajímavé však je, že i na našich studentech je znát zmenšující se manuální zručnost. Umí skvěle na počítači, ale je znát, že s tatínkem v dílně už nekutili. Ale když je zaujmete, velice rychle tento nedostatek doženou. A o konkurenci se nebojím. Stále platí, že nesdělená vědomost či dovednost vlastně neexistuje. A na to musíme stále myslet.
Děkuji za rozhovor.
Jan Uher
