Atletika hravě do škol, tentokrát v režii Sokola
Zveřejněno 16. 2. 2023 9:53
Je mnoho způsobů, jak dostat děti do pohybu, jak u nich vypěstovat zdravé návyky, aby se pohyb stal jejich přirozenou potřebou. Projekt Českého atletického svazu Atletika hravě do škol je jedním z nich. V tomto projektu jde o to, představit předškolním i školním dětem a pedagogům atletiku jako zábavný, všestranný a dostupný sport, který by měl mít své pravidelné místo v rámci tělesné výchovy.
O atletice se říká, že je královnou sportů. Možná proto, že si v ní každý najde oblast, kde mu to jde, kde se cítí jako ryba ve vodě. Neznamená to, že by rovnou směřoval do vrcholového sportu. Abychom přežili, museli jsme stovky tisíc let běhat, skákat, šplhat, házet, vrhat a překonávat různé překážky. Určitě to patří mezi hlavní důvody, proč je zejména běh v poslední době tolik oblíbený.
Tíha, nebo možná radost celého projektu, tedy ležela na trenérech a trenérkách, kteří během listopadu a prosince navštěvovali děti v mateřských a základních školách a v hodinách tělocviku, kde se jim hravou formou snažili ukázat radosti pohybu. My jsme se vydali do Základní školy Velké Meziříčí, Oslavická, kde na nás čekali Jiří Horký a Martina Nováčková. Oba jsou zkušení trenéři. Do party patří ještě Jana Fňukalová, která však měla povinnosti jinde. Když ukázková hodina skončila, rozpovídali se trenéři o tom, proč celá věc vznikla.
Atletika hravě do škol 2022 navazovala na podobný projekt, který probíhal rok předtím. Připomeňte čtenářům, o co se jednalo?
Jiří: Byl to úplně stejný projekt jako v roce 2021, v rámci dotační výzvy Národní sportovní agentury (NSA) – Podpora činnosti sportovních trenérů a fyzioterapeutů na MŠ a ZŠ 2022. Jen tentokrát se bohužel ze strany NSA projekt nepodařilo včas schválit. Byli jsme postaveni před rozhodnutí, co s tím uděláme. Nebylo to lehké. Abychom totiž mohli o grant požádat, museli jsme na školách provést průzkum a vlastně mít vše předem domluvené. Těšily se paní učitelky, těšily se děti, my jsme si udělali čas nad rámec našeho zaměstnání a teď bychom řekli, že nic nebude.
Martina: Domluvili jsme se, že slíbený projekt zrušit nemůžeme. Díky podpoře našeho domovského oddílu atletiky, který patří pod křídla TJ Sokol Velké Meziříčí, jsme mohli naše domluvené termíny dodržet a projekt jsme rozjeli i bez dotace. A nelitujeme toho. Děti jsou nadšené, naše hodiny je baví a pro paní učitelky je to skvělá inspirace, jak hodiny tělocviku obohatit a zpestřit, a to pomocí jednoduchých pomůcek.
Jste atletičtí trenéři. Vaši svěřenci jsou tedy děti, které se hýbou, trénují. Jaký je rozdíl mezi nimi a nesportovci?
Jiří: Velký. Děti, které chodí do sportovních oddílů, mají vypěstovaný návyk pravidelného pohybu. Malé děti jsou pružné samy od sebe, ale s přibývajícími roky, když nesportují, se ztrácí nejen jejich ohebnost, ale i jistota a důvěra v sebe sama. Prostě se začnou bát a stydět. A to znamená ještě méně pohybu a často i více kil. Když dítě zavčas nadchnete pro zdravý pohyb, vypěstujete u něj touhu po pohybu, má vyhráno.
Jak jste vybírali školu a kantory, se kterými spolupracujete? Šli jste do stejných škol?
Martina: Pro školy na Velkomeziříčsku i pro nás je to novinka. Byli jsme zvědaví, ale odezva byla výborná. Zapojila se tato škola, Základní a mateřská škola Oslavice a Mateřská škola Velké Meziříčí, Čechova. Mateřské školy to mají těžší. Nemají vlastní tělocvičnu a najít nějakou, aby byla dosažitelná, není jen tak. Proto patří paním učitelkám obdiv, že i nejmenší děti do tělocvičny vzaly a umožnily jim zažít radost z pohybu.
Víme, jak taková hodina probíhá u školáků. Je to u dětí z mateřských škol složitější?
Martina: Ani ne. My si prostě hrajeme. Využíváme spoustu barevných a veselých pomůcek, které v podstatě kopírují pomůcky pro větší atlety. Máme míčky různých velikostí, malé překážky, žebříky, koordinační ježky, kužílky, padák. Děti zbožňují pohyb na hudbu a využíváme všechny možnosti tělocvičny (kladinu, žíněnky, žebřiny...). Na závěr jim uděláme na zklidnění zvířátkovou jógu. Je to pestré a všechny nás to baví.
Jak to přijímají děti, když najednou hodina tělocviku probíhá jinak? Jak vás berou? Jaký je rozdíl v přístupu učitele a vás trenérů?
Jiří: Je to na dětech. Když jsem přišel, řekl jsem dětem, aby mi neříkaly pane učiteli, protože učitel nejsem. Ať mi říkají pane trenére, Jirko, jakkoliv jim to bude přirozené. Ale takto malé děti nedokáží tak rychle přepnout. Zvláště, když jsou ve škole. Takže nejčastější oslovení je pane učiteli. Ale ono je to jedno. Důležitý je kladný vztah a důvěra, a to se nám podařilo.
Co je vaším cílem? Je to nábor dětí do atletického oddílu, nebo jen pootevření dveří do světa atletiky?
Jiří: Pootevření dvířek do světa aktivního pohybu. Atletika je samozřejmě onou královnou sportu, která nabízí neuvěřitelně širokou paletu vyžití. Nám jde ale o to, ukázat dětem cestičku k jakémukoliv sportování. Jestli je zláká náš atletický oddíl, nebo nějaký jiný, to je v této chvíli jedno. Důležité je, aby se hýbaly a měly z toho radost. My, trenéři a trenérky atletického oddílu, už delší dobu pozorujeme, že děti často nemají základní pohybové návyky. Nejsou zvyklé běhat, skákat, lézt, házet a podobně. Doba se prostě změnila, děti tráví mnohem více času doma u počítače a telefonu a tyhle ještě nedávno běžné základy jim chybí. A pro nás je to příležitost, jak jim to připomenout. Naše hodiny jsou taková inspirace, připomenutí známých a ukázka nových možností, co s dětmi dělat, aby jen neseděly doma a více se hýbaly.
Martina: Myslím, že to Jirka řekl moc hezky. Mým cílem je, aby děti zažily radost z pohybu a vytvořily si pohybové návyky, které budou moct využívat i v pozdějším věku. Děti se učí pohybu v prostoru tělocvičny, rozvíjíme jemnou i hrubou motoriku, učí se základní pravidla jednoduchých pohybových her a do toho hraní jim zapojíme atletické prvky, o kterých ani neví. Když projdou atletickými přípravkami, velmi často u nás v oddíle zůstanou a vídáme se dál. A pokud nezůstanou, tak moc rádi vidíme, že i ostatní sportovci umí správně běhat. Ať děti sportují a baví je to.
Děkuji za inspirativní rozhovor.
Jan Uher
