Lucie Klímová: Čas, který strávíte u lůžka těžce nemocného člověka v posledních chvílích jeho života, je čas vzácný
Zveřejněno 7. 12. 2022 10:47
Lucie Klímová je zakladatelka Domácího hospice sv. Mikuláše, který sídlí vedle Kauflandu v přízemí Zdravotního střediska Kablo. Na začátku prosince to byl rok, kdy odborná služba pomoci lidem zejména v terminálním stádiu onemocnění vznikla. Zeptali jsme se na impuls k založení domácího hospice, na zkušenosti z mnohaleté praxe v nemocnici i cenné rady pro doprovázející na poslední cestě.
Paní Klímová, jste zakladatelkou Hospice sv. Mikuláše, který v prosinci oslaví první výročí. Řekněte, kde se vzala myšlenka pustit se do tak velkého bohulibého projektu?
Jak se říká, všechno má svůj čas. Myšlenku založit hospic jsem měla v srdci již dlouho a postupně zrála. Přispěla k ní duchovní obnova pro zdravotníky a pomáhající profese na Vranově u Brna a moje setkání s MUDr. Marií Svatošovou a Janou Sieberovou. Skutečný impuls k založení hospice však přišel skrze moji kamarádku Míšu, kterou jsem měsíc doprovázela.
Byla první vlna covidu, všude panoval strach z nákazy a ze smrti. Seděla jsem se svojí kamarádkou Míšou a jejím manželem v čekárně onkologické ambulance. Míša najednou vyslovila větu: „Chtěla bych umřít ve tvém hospici." Z těchto jejích slov mě úplně zamrazilo a vůbec jsem netušila, že za měsíc se její slova stanou téměř skutečností. Vždyť byla ještě v plné onkologické léčbě.
Na zpáteční cestě v autě Míša říká: „Začnu se za hospic modlit." O týden později se její stav zhoršil, byla jí ukončena onkologická léčba a byla jí doporučena domácí hospicová péče. I přesto, že jsem měla služby v nemocnici, a bylo jich v té době opravdu hodně, věděla jsem, že je čas doprovázet, čas být s ní. Míša se stala základním kamenem tohoto hospice. Odešla v pokoji a bez bolesti v kruhu svých blízkých, na Velikonoce 2020.
V září 2020 byl Domácí hospic sv. Mikuláše zapsán do rejstříku ústavů na Krajském soudě v Brně. Právě na svátek sv. Mikuláše dne 6. 12. 2021 jsme získali očekávanou zdravotní registraci na kraji a schválení k výkonu služby.
Čas, který strávíte u lůžka těžce nemocného člověka v posledních chvílích jeho života, je čas vzácný.
Umírající lidé jsou pro nás darem. Učí nás, jak žít vztahy a život v tomto nelehkém světě, který se soustředí především na výkon, slávu a finance. Nikdo z nás si asi nedokáže představit, co všechno tito lidé ztrácí od vlasů, postavení až po své soukromí. Potřebují blízkost a lásku druhých. Víte, když se podíváte do jejich očí, je tam touha po naději, kterou má každý z nás, po té naději, že smrtí život nekončí, ale pokračuje dál.
Co obnášelo založení hospice?
Začátek byl velmi těžký. Nejdříve bylo potřeba založit organizaci podle zákona o zdravotních a sociálních službách, v tomto případě zapsaný ústav v rejstříku ústavů na Krajském soudě v Brně. Vytvořit pracovní tým a zajistit finance na provozní náklady hospice. Následovaly vhodné prostory pro zdravotně sociální zařízení a jejich vybavení potřebným materiálem a pomůckami. Posledním krokem bylo schválení hygienou a registrace služby na kraji, kterou jsme obdrželi před rokem právě na svátek sv. Mikuláše.
Dělala jste bezmála dvacet let zdravotní sestřičku v nemocnici, setkala jste se se spoustou negativních i pozitivních přístupů. Co jste si ze své praxe odnesla?
Bohužel mnoho pacientů umírá za plentami nemocnic, kde na ně často personál nemá čas. I já jsem tuto bolestnou zkušenost během své několikaleté praxe v nemocnici zažila několikrát.
I toto byl jeden z důvodů, které mě vedly k založení domácího hospice a ke snaze umožnit co nejvíce pacientům odejít doma.
Ze své letité praxe na jednotce intenzivní péče jsem si odnesla opravdu cenné zkušenosti a jsem za ně vděčná.
Toužila jste vždycky po profesi zdravotní sestry?
Ano, bylo to moje přání od dětství. Zdravotní školu jsem ukončila v roce 2001. S prvním úmrtím člověka jsem se setkala na praxi za plentou interního oddělení. Ani na léčebně dlouhodobě nemocných a jednotce intenzivní péče Fakultní nemocnice Brno mě tato skutečnost neminula a velice se mě dotýkala. I toto snad již byly počátky hospice.
Kdo je vaším vzorem v hospicové péči? Kde jste se inspirovala?
Mým velkým vzorem jsou dvě úžasné ženy, MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí v ČR, a Jana Sieberová, zdravotní sestra, která založila před 14 lety Domácí hospic Duha v Hořicích a která pomáhá nově vznikajícím domácím hospicům v České republice a také na Slovensku. Jsem opravdu vděčná za její moudré rady a pomoc.
Co je cílem domácího hospice?
Cílem naší péče je zlepšení kvality života umírajících pacientů, aby netrpěli nesnesitelnou bolestí, a zmírnění příznaků, které často terminální stádium onkologického onemocnění provází. Klademe důraz na zachování lidské důstojnosti a na přirozený odchod v domácím prostředí.
Pečujeme o všechny složky člověka: fyzickou, psychickou a duchovní.
Jaké služby zajišťujete? A jak je vaše služba financována?
Domácí hospic je zdravotnicko‑sociální zařízení. Poskytujeme odbornou službu ve vlastním sociálním prostředí pacienta 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, ve spolupráci s rodinou. Podmínkou pro přijetí do péče je terminální stádium onkologického nebo jakéhokoliv jiného onemocnění a ukončená aktivní onkologická léčba. Ve většině případů se jedná o onkologické pacienty. Jednou z podmínek je také zajištění 24hodinové péče o nemocného příbuznými. Rodina dostane číslo na náš pohotovostní telefon a může se na nás obrátit kdykoliv, i během noci. Součástí naší služby je také péče o tělo zemřelého, pokud si to rodina přeje.
Do domácího prostředí pacienta zapůjčujeme zdarma postel a veškeré potřebné pomůcky. Někdy je potřeba i koncentrátor kyslíku, který máme také k dispozici. Sestřička přijede, vše ukáže a zaškolí.
Malá hospicová zařízení typu Domácího hospice sv. Mikuláše žijí jen z darů a sbírek. Ze štědrosti a laskavosti lidí a jejich otevřených srdcí pro tuto službu. Zdravotní pojišťovny nám nic nehradí. Tím, že nejsme pod státním tlakem, můžeme s umírajícími lidmi a jejich blízkými strávit více času. Čas je naše bohatství a dar. Kvalita služby musí být více než kvantita.
Malou částku platí i rodina pacienta. Jedná se o zanedbatelnou částku, která nepokryje ani denní náklady na péči.
Kromě toho nabízíme za poplatek i zapůjčení zdravotnických pomůcek pro veřejnost, jako jsou polohovací postele, toaletní židle a další.
Vaše práce je psychicky vyčerpávající. Jak odpočíváte a kde nabíráte síly na další náročné doprovázení závěrem života?
Často slýchávám: „Obdivuji tě, jak můžeš tuto práci dělat." Všichni máme své dary a schopnosti, abychom si mohli vzájemně sloužit, každý v jiné oblasti.
Ano, naše služba je psychicky náročná a je potřeba takzvaně někde dobíjet baterky.
Já osobně čerpám svoji sílu v Bohu, konkrétně v tichu kláštera Betlémských mnišek v Německu, odkud jsem se nedávno vrátila. Není zde signál, žádný internet ani televize, pouze příroda, Bůh a vy. Sílu, kterou zde načerpám, mohu pak dávat dál.
Je možné se na smrt připravit?
Ano, je. Čím déle trvá hospicová péče, tím lépe se dá samozřejmě navázat s pacientem a rodinou spolupráce a důvěrný vztah. Někdy si pacient nepřeje kněze, což samozřejmě respektujeme, a přeje si ho zavolat až pár hodin před smrtí. Smrt je součástí našeho života, je to brána do věčnosti, kterou musí projít každý z nás. Jiná cesta tam nevede.
Nikdo z nás neví, kdy bude povolán. Měli bychom být připraveni a podle toho i žít.
Co by vám nejvíce pomohlo ve vaší službě kromě darovaných financí?
Jsme vděčni za šíření hospicové myšlenky. Lidé si často pletou domácí hospicovou péči s domácí ošetřovatelskou péčí. Za rozvíjení povědomí o dobrém umírání bez bolesti, které může být svým způsobem i krásné, když se odehrává pro pacienta v jeho vlastním prostředí a když je obklopen lidmi, které má rád.
Máte radu pro rodiny a pacienty, kteří se do těžké životní situace dostanou?
Nebojte se nám zavolat o radu. Rádi vám pomůžeme. Držme se naděje ve věčný život a lásky.
Chtěla byste něco říci na závěr?
Děkuji všem rodinám, které se nebojí vzít své těžce nemocné v závěru jejich života domů a pečovat o ně s pomocí domácího hospice.
Děkuji všem pacientům a jejich rodinám, kteří se nám s důvěrou svěřili do péče a které jsme mohli doprovázet. Závěrem děkuji Bohu, že mě povolal do této krásné služby.
Děkuji za inspirativní rozhovor.
Zuzana Najtová
