Nejprve musím najít tep Velkého Meziříčí a všech tří svěřených farností a naučit se ho poslouchat, říká kněz Jiří Kaňa
Zveřejněno 28. 9. 2022 11:40
Nový duchovní pro Farnost Velké Meziříčí, který nedávno oslavil 35. kněžství, k nám přišel v srpnu z Blanska. Pracoval v realizačním týmu brněnského biskupa, studoval postgraduál v zahraničí a je odkojen folklórem. Co ještě na sebe prozradil, se dozvíte v následujících řádcích.
Přibližte prosím čtenářům trochu více váš život. Kde a co jste studoval, odkud jste nebo jaké bylo vaše nejoblíbenější působiště?
Pocházím z Dolních Bojanovic. Odmaturoval jsem na gymnáziu v Hodoníně a pak jsem šel studovat na jednu ze dvou vysokých škol v ČSSR, na které bylo možné připravovat se na duchovní službu kněze. Nacházela se v Litoměřicích, ale nebyla součástí univerzity, protože tomu nepřál režim. Po pěti letech jsme tedy dostali jen absolutorium bez titulu. Studia jsem dokončil v roce 1987, ale mezitím jsem ještě absolvoval dvouletou vojnu.
V roce 1987, po vysvěcení na kněze v brněnské katedrále, jsem nastoupil na zaučenou do farnosti Brno – Křenová. V roce 1990, kdy se změnil režim, jsem byl ustanovený jako kaplan na Petrov, kde se po letech útlumu, zaviněném tehdejší státní politikou, obnovovalo biskupství. Nový brněnský biskup si vytvářel realizační tým, do kterého si vybral i mě. Měl jsem na starosti hlavně vzdělávání – církevní školy, výuku náboženství, přípravu vyučujících, pomůcky. V té době jsem se mimochodem poprvé setkal s mnoha dnešními meziříčskými farníky, kteří se zapojovali do různých kurzů a v našem kraji jsem se pohyboval u zakládání církevních škol v Třebíči, Jihlavě a Žďáru nad Sázavou. A když už hektická porevoluční doba trochu povolovala, získal jsem stipendium ke studiu v zahraničí. Odjel jsem tedy do Itálie a na Papežské Lateránské univerzitě studoval tři roky specializaci. Byla to vzácná příležitost naslouchat moudrým lidem, poznat mnoho přátel z celého světa, naučit se jejich jazyky. V roce 2000 jsem se vrátil a byl ustanovený do Blanska, kde jsem zůstal až do letošního roku.
Chtěl jste být odjakživa knězem nebo jste jako malý snil o jiném povolání? Z jakého důvodů jste se stal duchovním?
To je velmi těžká otázka, podobná té, když se někoho zeptáte, proč jej baví nějaký koníček. Člověk to ví, ale neumí říct proč. U mě se asi sešla spousta vlivů. Vyrůstal jsem na vesnici, která je hodně kulturní, společenská, kde se folklór přirozeně propojuje s křesťanstvím. Sám jsem hrával v cimbálové muzice, v místním orchestru a s kamarády něco jako country folk grass. Ale moji volbu povolání asi ovlivnil nejvíc praktický křesťanský život v rodině, na vesnici, kultura, příklady lidí kolem, včetně kněží.
O jakém povolání jsem jako dítě snil? Asi o každém, které mě tehdy zaujalo.
Co vše je náplní vaší práce? Chystáte mimo kázání i nějaké kurzy a přednášky?
Je spousta možností, ale zatím se seznamuji s místním prostředím. Budu mít ucho na tepu doby, jak jsem jednou slyšel hezké přirovnání, poznávat lidi, seznamovat se s prostředím, zvyklostmi... a podle toho postupovat dál. Takže nejprve musím najít tep Velkého Meziříčí a všech tří svěřených farností (kromě naší ještě netínské a borské) a naučit se ho poslouchat.
Čemu se rád věnujete ve svém volném čase?
Co je to volný čas (smích)? Teď se v šedesáti letech musím učit žít v novém prostředí, seznamovat se s novými lidmi, a to vezme hodně času – kterého ale nelituju! V minulých farnostech jsem se také vždy po nějaké době zorientoval, tak věřím, že si poradím i zde. Volna můžu využít k poznávání okolí a navíc mám také teď blíž k přátelům z Vysočiny.
Navštěvujete rád místa na Vysočině za účelem rekreace?
Na Vysočině znám spoustu dalších míst. Namátkou: pod Zelenou horou slouží dobrý člověk, otec Vladimír Záleský, kterého jsem kdysi zase já střídal v Blansku, v Třebíči jsem byl na studentské praxi, na Telčsku jsme měli táborovou základnu, mládež jezdí do Osové Bítýšky, v Třešti teď slouží blanenský rodák, kněz Martin Mokrý. A aby toho nebylo málo, tak se mnou teď v Meziříčí slouží další blanenský odchovanec, jáhen Jirka Dyčka. Toto propojení dvou nedalekých regionů, Moravského Krasu a Vysočiny, ale do určité míry předpověděl už básník František Halas, který o svém rodném Kunštátě na Blanensku napsal známý verš, že to je kraj, kde „Vysočina nabírá dech a pole skládají slib chudoby".
Jak moc znáte Velké Meziříčí a jak se vám město zatím líbí?
Jsem zde sice pár týdnů, ale snažím se poznávat lidi, kraj i dění v něm, abych tu byl čím dál méně hostem a čím dál více domácím. Díky elektrokolu můžu toto seznamování zrychlit a využít k tomu i cyklostezky.
Nevadí vám, že se musíte takhle stěhovat? Jaký to má smysl?
Naše služba je pochopitelně postavená na vztazích. Proto je stěhování kněze z farnosti do farnosti vždy složitější proces. Navenek se zdají tyto přesuny zvláštní, ale je potřeba si uvědomit, že souvisejí i se současným podstavem duchovních. Nejsou to tedy manýry nadřízených, ale často prosté improvizování pro zajištění duchovní služby. Možná bych měl vysvětlit, že místo pro službu kněze určuje biskup diecéze. Žádný kněz totiž nemůže existovat na volné noze, ale musí být „inkardinovaný", tedy „přivtělený" do konkrétní diecéze. V našem případě je to diecéze brněnská, pokrývající území od Telče, Jihlavy a Žďáru přes Letovice a Rousínov, Znojmo a Mikulov až k Hodonínu.
Je něco, co byste rád vzkázal čtenářům?
Těším se na všechna setkání a setkávání ve dnech všedních i svátečních, smutných i radostných. Potkávat se budeme určitě nejen v kostele.
A protože kněze mimo jiné „živí kázání", tak se jednoho dopustím na závěr našeho rozhovoru: „Když máte někoho rádi, nepočítejte ztráty. Když je začnete počítat, odstříháváte se od lásky, od dobra a začne to klouzat. Počty do skutečné lásky nepatří."
Děkuji za rozhovor.
Zuzana Najtová
