Vzpomínka na pedagoga a muzikanta Zdeňka Nováčka
Zveřejněno 16. 10. 2024 9:04
Ve čtvrtek 10. října 2024 jsme se v chrámu sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí rozloučili s doc. Ing. Zdeňkem Nováčkem (1945 – 2024), vysokoškolským pedagogem, muzikantem, absolventem místního gymnázia, obyvatelem nedaleké Kamenné. Na svého ctěného strýce Zdeňka jsem měl tu čest zavzpomínat při rozloučení.
Zdeněk byl hluboký a hloubavý člověk, výborný pedagog, šikovný a zručný technik, vlídný, skromný a zdvořilý muž, a také muzikant - stále ho slyším, jak pravidelně po večerech zkouší na lesní roh – hrával dlouhá léta v brněnském orchestru i v menším dechovém uskupení a pravidelně také zde v chrámu sv. Mikuláše o Vánocích při slavnostních bohoslužbách. Také si vybavuji, že každý rok v létě muzicíroval s orchestrem na kolonádě v Luhačovicích – jednou jsme se tam dokonce za ním vypravili, lidé se po kolonádě pomalu ploužili, zastavovali, zaposlouchávali se do živé hudby, a my jsme na hrajícího Zdeňka nápadně mávali.
V paměti mi utkvělo naše první setkání – to ještě moje teta Boženka se Zdeňkem teprve chodili a jednoho prázdninového odpoledne mě vzali na procházku nad Meziříčí, někam k Tasovu. Vzpomínám si, že jsme tam na mezi našli nějaký přístroj s hadicí a Zdeněk mi poučeně a detailně vysvětloval, k čemu slouží a jak funguje. Už tehdy v něm byl přítomen pedagog. Mě bylo pět šest let a díval jsme se na něj s obdivem.
Ostatně – učitelství, pedagogika, vedení žáků – to je profese, která se u Nováčků geneticky zakořenila – od Zdeňkova otce Josefa Nováčka ji přebral Zdeněk, který dlouhá léta učil v Brně na Vysokém učení technickém i jeho dva sourozenci, Pavel a Jitka a také Zdeňkova dcera Boženka je učitelkou.
Měl jsem také možnost v dětství trochu poznat Zdeňkova tatínka JUDr. Josefa Nováčka, váženého pána, dlouholetého učitele ve Velkém Meziříčí na Světlé, šlachovitou osobnost; vidím ho stát v letním světle u jeho domku nedaleko Kamenné, mezi borovicemi a v opečovávané zahradě. Byl dlouhá léta vdovcem, manželka mu tragicky, při jízdě na kole, zemřela v roce 1968, když nejmladšímu synovi Pavlovi bylo sedm let. Co vše obnášela starost o tři potomky a jak si sourozenci museli navzájem pomáhat – o tom můžeme jen cosi tušit.
Vzpomínám si také na svatbu Zdeňka a Boženky v roce 1976 – jeli jsme Zdeňkovým trabantem zamlženou dálnicí do Troubska, kde v kostele proběhl obřad a pak na faře ve farním sále u patera Hrůzy svatební oběd a veselka; slavnostní tabuli připravila Antonie Burianová. Zmožen jsem tam (jako šestiletý) usnul v křesle. Kdosi k mé ruce postavil prázdnou láhev od vína a vznikla „usvědčující" fotografie. Vím však zcela jistě, že to nezaranžoval Zdeněk, jeho ohleduplnost by mu to nedovolila.
Vzpomínám i na mnohá další setkávání, rodinné sešlosti, výlety. Vidím Zdeňka, jak stále něco opravuje, hlavně naše televize – když začala blikat a obraz prudce těkal, náš otec do dřevěné skřínky bouchl, obraz se sice na chvilku narovnal, jenže vzápětí televize zhasla. A musel být na pomoc povolán Zdeněk – přijeli na návštěvu celá rodina a Zdeněk byl nucen se nořit do toho světa lamp a elektronek jak nějaký chirurg, s malým šroubováčkem a s pájkou v ruce, kouř stoupal, napětí rostlo.... Po notné chvíli se Zdeněk vynořil z televizního nitra - operace skončila. A radost zavládla - televize zase na pár měsíců fungovala. Zdeněk byl obdivovaný vítěz a otec měl nakázáno do bedny netřískat.
Obzvlášť vydatně mi Zdeněk pomohl, když jsem na gymplu v 80.letech propadal z matiky a fyziky. Trpělivě se se mnou učil a já to díky němu vytáhl na trojky, včetně maturity z matiky. Byl to od Zdeňka nadlidský výkon – mě, matematického balvana a technického antitalenta, trpělivě provedl všemožnými složitostmi zlomků, derivátů, nástrahami vzorečků, motorů a energií.
Zdeněk o své víře nahlas nemluvil, nedeklaroval se nějakými vnějšími gesty, byl vlastně na gesta umírněný a střídmý. Ale zato se dle desatera choval a evangelium žil, jako by to byl ten nejpřirozenější vzduch, který dýchal.
Nemohl jsem jim být v posledních letech nablízku, mohu však vyjádřit obdiv a poděkovat tetě Božence a všem blízkým za jejich nesamozřejmou péči, s jakou se o křehkého Zdeňka staraly.
Trpělivost, vlídnost a klidnost – to byly Zdeňkovy erbovní vlastnosti. A také jistý druh nenápadnosti. Nenápadné laskavosti. Opak okázalosti. Spíš se cítil být malým „zrníčkem písku" (slovy Terezie z Lisieux) v mohutnosti stvoření. Byla to spiritualita jemnosti a ohleduplnosti. Měl v sobě zvláštní tichou mírnost, soustředěnost; nepamatuji si, že bych ho někdy zažil nasoptěného, nadávajícího, uraženého. Měl střízlivý, realistický pohled na svět, věřil v nesmrtelnost duše a Božský původ všeho stvoření.
A pak je tu ještě jedna důležitá Zdeňkova vlastnost – poctivost. Neochvějná poctivost. Život v poctivosti. To se dnes nenosí, je to nepohodlné a není to ani apartní ani moc zábavné. Zdeněk však dobře věděl, že se život v poctivosti vyplácí, že je to cesta, která vede za horizont našich dní. Že není až tak důležité potomkům předávat hmotné dary, ale spíš hodnoty, postoje, vzorce chování. To je nastřádané duchovní bohatství, ze kterého je možné čerpat v budoucnu. Zdeňkův duchovní poklad nebude reznout, ale jemně prosvítat do životů vás, jeho potomků i nás, jeho příbuzných.
Miloš Doležal
