Genealogové si připomněli osobnost Ludvíka Svobody
Zveřejněno 26. 3. 2018 6:04
PaedDr. Josef Láznička vyzvedl jako hlavní vlastnost Ludvíka Svobody vlastenectví. Projevil je v mnoha svých postojích a činech během svého dlouhého životního běhu. Ten se dá rozdělit do tří hlavních etap: legionář, osvoboditel, prezident.
Narodil se 25. listopadu 1895 v Hroznatíně. Měl dva starší sourozence – sestru Marii a bratra Josefa. Záhy po narození malého Ludvíka jeho otec zemřel za tragických okolností. Maminka se znovu provdala za Františka Nejedlého a měla s ním další tři děti. Ludvík po základní škole navštěvoval Hospodářskou školu ve Velkém Meziříčí. Chodil denně tam i zpět pěšky. Poté odešel na zkušenou do Rakouska, aby se zdokonalil jako vinař. Ale vypukla 1. světová válka a musel narukovat. Záhy dezertoval, nechal se zajmout a posléze se stal legionářem v Rusku. Byl nebojácný a statečný. Proto rychle postupoval ve vojenské hierarchii. Zúčastnil se bitvy u Zborova r. 1917 a bitvy u Bachmače v r. 1918. Přes Vladivostok se r. 1920 vrátil do Evropy. Bratr Josef se z války bohužel nevrátil, proto se Ludvík ujal rodného gruntu. V r. 1923 byl mobilizován, působil u pluku v Kroměříži. Tam se seznámil se svojí budoucí ženou Irenou Stratilovou z Cvrčovic. Po svatbě byl odvelen na Zakarpatskou Ukrajinu. Po krušných začátcích se tam rodině vedlo dobře. V květnu 1924 se narodil syn Miroslav, v prosinci 1925 dcera Zoe. Ludvík Svoboda byl povýšen na majora. S rodinou prožíval nejšťastnější roky života. V roce 1934 byl převelen do Hranic na Moravě, kde učil na Vojenské akademii. Roku 1936 se vrátil do Kroměříže, kde uspořádal sjezd legionářů. S pomocí manželčiných rodičů postavili v Kroměříži rodinný dům. Při mobilizaci v r. 1938 působil Ludvík Svoboda v Kroměříži jako hlavní velitel. Po obsazení republiky v r. 1939 tajně odešel do Polska, odkud se s vojenskou jednotkou přesunul do Sovětského svazu. Byli přijati k Rudé armádě. Zúčastnili se bitvy u Sokolova, krutých bojů na Dukle a došli až do Prahy. Rodina na Moravě se mezitím zapojila do odboje a krutě za to pykala. Syn Miroslav, dva bratři manželky Ireny a její maminka zahynuli v koncentračních táborech. Irena s dcerou Zoe se musely skrývat. Po krátkém pobytu v Hroznatíně u Ludvíkovy sestry Marie Hladké se přesunuly do Nového Telečkova, kde je po dlouhé dva krušné roky ukrývala rodina Kotačkova. Andělka Kotačková – Jandová byla ve stejném věku jako Zoe. Po válce obdržela státní vyznamenání. Irena se Zoe se od r. 1943 skrývaly na jiném místě – ve Džbánicích u rodiny Černých, která také riskovala životy. Naoko se stýkala s nacisty, aby od nich odvrátila pozornost. Konečně přišlo osvobození a partyzáni mohli odvézt Irenu se Zoe za Ludvíkem Svobodou do Prahy. Armádní generál Ludvík Svoboda se stal ministrem národní obrany, přátelil se s prezidentem Edvardem Benešem, s Janem Masarykem a nezapomínal na bratry legionáře. V listopadu 1948 vstoupil do KSČ. V 50. Letech byl odvolán z funkce ministra a pověřen bezvýznamnou funkcí na postu předsedy Státního výboru pro tělovýchovu a sport. Následoval hrdý odchod z Prahy do Hroznatína, kde pomáhal zakládat JZD. Budovali obec, založili včelín, 3 rybníky, drůbežárny, kravíny. Irena založila jesle a obecní jídelnu pro děti v období žní. V roce 1952 byl Ludvík Svoboda zatčen. Propuštěn byl až za několik měsíců. V r. 1953 byl penzionován. Na 10. sjezd KSČ byl pozván jenom jako host. Hned po svém příletu na sjezd se po něm jako po starém příteli sháněl nejvyšší sovětský představitel Nikita Chruščov. Jelo se tedy pro něho do Hroznatína a na základě projeveného přátelství mu byla přidělena funkce velitele Vojenské akademie v Praze. V r. 1959 odešel do řádného důchodu. Ludvík Svoboda byl od r. 1948 poslancem Národního shromáždění republiky Československé a od změny ústavy v r. 1960 poslancem Národního shromáždění Československé socialistické republiky. 30. března 1968 byl zvolen prezidentem. Po srpnové invazi spojeneckých vojsk se zúčastnil jednání v Čierne nad Tisou a v Moskvě. Díky jeho schopnosti vyjednávat se celá naše delegace vrátila zpět do vlasti. Po návratu došlo k oslabení jeho prezidentské funkce. Od roku 1974 ho začalo zrazovat i vlastní zdraví. V roce 1975 ho v prezidentském úřadu nahradil Gustáv Husák. Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979 v Praze. Jeho pohřbu se zúčastnily delegace z celého světa a přišly se s ním rozloučit tisíce Čechů a Slováků. Je nositelem mnoha významných ocenění, řádů a vyznamenání. Jeho rodná obec si ho připomíná každý rok v listopadu konáním vzpomínkové akce. Zásluhou Společnosti Ludvíka Svobody a Kraje Vysočina se před jeho rodným domem tyčí pamětní kámen. Na rodném domě je umístěna pamětní deska. Je zajímavé, že jediná socha Ludvíka Svobody se nachází ve slovenském Svidníku. Přednáška Dr. Lázničky byla doplněna řadou unikátních fotografií.
V diskusi vystoupil Svobodův vzdálený příbuzný František Mejzlík původem z Hroznatína. Zavzpomínal na něho jako na člověka vlasteneckého, odvážného, čestného, neuvěřitelně pracovitého, milujícího přírodu a rodný kraj.
Podle podkladů dr. Josefa Lázničky zpracovala Helena Švecová.
