Mgr. Ivana Vaňková přiblížila genealogům spisovatelku Františku Stráneckou
Zveřejněno 14. 6. 2017 12:43
Ředitelka Městské knihovny Velké Meziříčí Mgr. Ivana Vaňková se svojí nezaměnitelnou brilantní rétorikou poutavě nastínila život, rodinné zázemí, dobové souvislosti, dílo a význam velkomeziříčské rodačky, spisovatelky Františky Stránecké.
Narodila se 9. března 1839 v domku na Zámeckých schodech č. 5 rodičům Františku Všetečkovi a Kateřině, rozené Veselé. Otec Všetečka byl zámeckým purkrabím a byl přísné, ale spravedlivé povahy. Svoje děti - syny i dceru Fanny - nechal vyučovat páterem Janem Havlíčkem. Tento vlastenec je učil i češtině a byl znám tím, že ze svojí knihovny půjčoval zájemcům české knihy. V roce 1848 byl otec Všetečka ustanoven hospodářským správcem na zámku ve Stránecké Zhoři, která patřila velkomeziříčské vrchnosti. Fanny si toto místo zamilovala a v dospělosti zde trávívala léto s celou svojí rodinou. Vdala se brzy, již v r. 1855, kdy jí bylo 16 let. Jejím vyvoleným byl o čtrnáct let starší Ignác Kerschner z Telče, který se do ní zamiloval ve Velkém Meziříčí, když zde navštěvoval svoje příbuzné. Jako soudní adjunkt působil nejprve v Uhrách, později v Uherském Hradišti a posléze v Brně. Stal se vrchním soudním radou. Měl s Františkou čtyři děti: Marii, Ludvíka, Pavlu a Annu, která zemřela ve věku čtyř let. Pavla, provdaná Remešová, žila s matkou i v dospělosti a pečovala o její odkaz. A jaký je to odkaz? Pohádky, povídky, které vycházely knižně i časopisecky, a sbírky národopisu – lidové písně, říkadla, koledy, dětské hry, výšivky, apod. Františka Stránecká od dětství měla ráda pohádky a nechávala si je vyprávět i v dospělosti, především svojí maminkou. Když v létě r. 1866 pobývala s rodinou u rodičů ve Stránecké Zhoři, rozšířila se v kraji od pruských vojáků epidemie cholery. Podlehla jí i její matka. Fanny se o ni do poslední chvíle starala a sama se nakazila. Z těžké nemoci se naštěstí uzdravila. Pečovala o ni Židovka Boková a MUDr. František Skřivan, který během epidemie přišel o vlastní manželku. Byl to zapálený vlastenec a pobídl Františku k sepsání pohádek, které tak milovala. Předal je K. J. Erbenovi, který zařídil jejich vydání. Podle Stránecké Zhoři přijala i svůj pseudonym – Stránecká. Po smrti otce v r. 1875 a bratra Karla o rok později se Františka zaměřila na psaní povídek. Po nocích, kdy kvůli revmatickým bolestem nemohla spát, sepsala více než 80 povídek. Vyšly např. pod názvem „Z našich hor.“ Publikovala i v mnoha časopisech. Některé z jejích povídek vydával Vladimír Čech v Kwětech českých, které se tiskly v Šaškově tiskárně ve Velkém Meziříčí. Františka Stránecká získávala na slávě a věhlasu a díky dobrému postavení manžela nikdy nechtěla honorář. Zachovaly se obdivné dopisy od Vladimíra Čecha nebo od Elišky Krásnohorské. Život Františky Stránecké byl krátký. Zemřela na tyfus 27. května 1888 ve věku 49 let. Ve své závěti si přála neokázalý pohřeb. Leč závět´ ve formě dopisu se našla až po její smrti…. Pohřební obřad byl tedy paradoxně veliký, je pochována na Ústředním hřbitově v Brně. Na domě v ulici Veveří, kde žila, byla pamětní deska, která po demolici domu našla místo v depozitáři muzea v Brně. Nezapomněli na ni ani Meziříčští: v roce 1959 odhalili na rodném domě pamětní desku. Slavnosti byl přítomen i její vnuk Bohumil Remeš. Jeho syn, dr. Mauric Remeš v r. 1991 vybral a uspořádal pohádky svojí prababičky. S původními ilustracemi Jaroslava Nejedlého z r. 1927 je vydalo nakladatelství JOTA v Brně. Stránecká Zhoř v loňském roce odhalila pamětní desku Františky Stránecké v nově otevřeném parčíku u kaple sv. Benedikta. Ve Velkém Meziříčí je po ní pojmenována ulice v západní části města.
Podle přednášky zpracovala Helena Švecová.
Zpět na spolek
