Silný příběh Růženy Vackové citlivě přednesla Milena Štráfeldová
Zveřejněno 19. 4. 2017 14:29
Ve Velkém Meziříčí se narodilo mnoho zajímavých osobností. O životě jedné z nich, profesorce archeologie a politické vězenkyni Růženě Vackové, si v úterý přišli do Jupiter clubu poslechnout členové Vlastivědné a genealogické společnosti rozhlasovou redaktorku a publicistku PhDr. Milenu Štráfeldovou. Ta svou přednášku rozdělila pomyslně na dvě části. První seznámila posluchače s tím, jak její kniha Trestankyně – Příběh Růženy Vackové, vznikala.
„Primárně se nepovažuji za historika, který léta bádá a pak o tom napíše knížku. Jsem rozhlasák. Pro mě práce na knize o Růženě Vackové byla první toho druhu, kdy to člověk musí v archivech vysedět. A všichni mě varovali. To si užiješ, archiváři budou nevlídní, na všem sedí a nic nechtějí pustit. S tím pocitem jsem přijížděla do Velkého Meziříčí. Realita ale byla úplně jiná, ocitla jsem se tady v badatelském nebíčku.“
Než byla Trestankyně vydána, nikdo se o Růženu Vackovou příliš nezajímal. „K dohledání byly informace ve vynikající edici Dopisy z vězení, Ticho s ozvěnami vydaných Marií Valtrovou, v devadesátých letech vyšly některé její spisy, např. Sokrates nebo nedokončené estetické a teoretické dílo Věda o slohu a později několik časopiseckých studií. Zejména v roce 2001, u příležitosti stého výročí narození Růženy Vackové.“
Pro doktorku Štráfeldovou byla Růžena Vacková také neznámé jméno. Ale toto téma ji, dle jejích slov, dohnalo. Po dopsání knihy Guláš pro Masaryka měla vakuum, ve kterém jí začaly do cesty přicházet drobné náznaky. Někde se mihlo, že nějaká společnost si připomněla výročí paní profesorky Vackové. Známá, která se zmínila, že jako malá znala jakousi dlouholetou politickou vězenkyni Růženu Vackovou.
Příprava na knihu nebyla jednoduchá. „Občas jsem se cítila dost zle, když člověk třeba půl roku čte vyšetřovací spisy, znovu a znovu se přehrabuje ve svědectvích politických vězňů z padesátých let. To není zrovna povzbuzující. K tématu jsem přistoupila s velkou pokorou, s vědomím, že jde skutečně o tak silný osud, že je hodně těžké najít k němu klíč. S vědomím, že tu žil někdo, kdo byl za nacistů odsouzen k popravě a jen zázrakem jí unikl, za pár let byl komunisty odsouzen k 22 letům vězení a z toho patnáct si jich skutečně odseděl, a přitom si zachoval svou lidskou integritu, odvahu říkat ne, nenechat se převálcovat režimem a být schopen pomáhat dalším desítkám a stovkám lidí. Dámy, politické vězenkyně s desetiletými a delšími tresty, se kterými jsem chystala rozhovory do Českého rozhlasu, mluvily o profesorce Vackové vždy jako o Růžence, s dojetím a někdy pláčem. Pomohla jim postavit se vulgaritě, hrubosti, sprostotě a přesile, podpořila je, ukázala jim, že mají cenu a ony vyšly z vězení jako jiní lidé, jako silní lidé.“
Druhá část přednášky zahrnovala životopis profesorky Vackové. Narodila v roce 1901 v budově Jupiter clubu, kde byly tehdy byty zaměstnanců města. Později se rodina přestěhovala do vily na Ostrůvek. Její otec, městský a později okresní lékař Bohumil Vacek, se zajímal o hygienu, navštěvoval lokality s epidemiemi tuberkulózy, cholery, byl činný v různých spolcích. Stejně tak maminka Růžena Vacková, rozená Vašátková. Oba rodiče pocházeli z Velkého Meziříčí, vzali se v Praze. Mládí strávila Růžena v okolí města na toulkách, výpravách s tatínkem a na toto město pak vzpomínala při svých pobytech ve vězeních s velkou láskou. Otec byl povýšen a rodina se stěhovala do Vyškova, později do Brna, kde byl Bohumil Vacek jmenován Zemských inspektorem pro Moravu a Slovensko. Na Slovensku provedl několik pitev zemřelých na choleru.
Růžena Vacková odešla po maturitě do Prahy studovat klasickou archeologii, dějiny umění a jazyků na Karlovu univerzitu. Po úspěšném absolvování přednášela, publikovala, studenti ji navštěvovali i u ní doma, v Petržílkově domě na Malé straně. Během svých studentských návštěv kaváren se seznámila se všemi zakladateli skupiny Devětsil, poslouchala rozpravy katolických básníků, to vše jí formovalo názor na svět. Její život byl na tehdejší dobu velmi nekonvenční, rozhodla se, že se nevdá a nebude mít děti, své názory si uměla prosadit velmi ostře. Během druhé světové války se do odboje postupně zapojila celá její rodina. Nejmladší bratr Vladimír Vacek vytvořil se svým švagrem Sašou Gjuričem kanál pro ohrožené lidi do exilu. Gestapo je v roce 1941 zatklo a byli odsouzeni k smrti. Popravili je v roce 1944 v Drážďanech. Malí synovci poté vyrůstali do konce války ve vile Jelínkových ve Velkém Meziříčí.
Růžena Vacková byla členkou odbojové skupiny Voláme č. 15. Vlastnili jednu vysílačku pro vysílání do Londýna, kterou nosila s sebou rozmontovanou v dámské kabelce. V únoru 1945 ji zatklo gestapo před bytem. Odsouzena k smrti čekala na Pankráci na popravu. Během svého věznění prodělala konverzi. Pátého dubna 1945 byla propuštěna. Od té doby se silně angažovala v katolických spolcích. V roce 1948 se jako jediná z profesorského sboru Karlovy univerzity účastnila pochodu studentů na Hrad. Za to byla z univerzity vyloučena. Později byla za smyšlenou špionáž ve prospěch Vatikánu odsouzena v politickém procesu Mádr a spol. Během pobytu ve vězení prošla všemi ženskými věznicemi v republice, aby se mezi vězenkyněmi nevytvořilo silné poutu. Přesto dokázala na ženských záchodcích uspořádat „Záchodovou univerzitu“. Bylo to jediné místo, kam se dozorkyně musely ohlásit před příchodem. Ženy se učily francouzsky, dramaturgii, Alžběta Pálkovsková je seznamovala se základy dobrého chování. Profesorka Vacková přednášela o Sokratovi a starořecké filozofii. Její přednášky se na motácích dostaly ven v korzetu jedné z propuštěných žen.
Veškeré pobídky k podání žádosti o amnestii odmítala, dokud bude ve vězení jediný katolický kněz nebo politický vězeň. Propuštěna byla téměř jako poslední politická vězenkyně v dubnu roku 1967, vrátila se do Prahy, kde se jí ujal zbytek rodiny. Pár měsíců na to založila skupinu K231. Jako jedna z prvních podepsala na popud Jana Patočky v prosinci 1976 Chartu 77, protože to tak cítila. Do posledních chvil se u ní scházela katolická mládež. Později o ní všichni mluvili s úsměvem a obdivem, jak jí to do poslední chvíle pálilo, byla bystrá a dokázala vidět věci přesně. V roce 1981 ztratila, zřejmě po mrtvičce, schopnost mluvit. Dokázala to přijmout a v roztřesených vzkazech psala, že to nepovažuje za žádnou velkou tragédii. V roce 1982 zemřela a její pohřeb se stal setkáním lidí nesouhlasících s režimem. Po revoluci obdržela od Václava Havla mezi prvními řád T. G. Masaryka.
V závěru přednášky se rozpoutala zajímavá diskuze. Padly dotazy k ostatním knížkám doktorky Štráfeldové. Podařilo se dohledat příbuzenský vztah rodin Jelínků a Vacků, objevila se cenná fotografie celé rodiny Vacků ze svatby dcery starosty Josefa Čermáka. Poslechnout si přednášku přijeli i příbuzní Růženy Vackové z Brna.
Jitka Kočí
