Genealogové měli na přednášce návštěvu z Tisna včetně spisovatelky z ostrova Murter

Zveřejněno 8. 2. 2017 12:59

Pravidelná přednáška VGS měla v úterý 7. února mimořádné obohacení. Po vystoupení Františka Dvořáčka, který hovořil o Josefu Pěnčíkovi z Jinošova, se představila i regionální spisovatelka Mirela Klarin Petrina z chorvatského Tisna.

V první části programu vystoupil MUDr. František Dvořáček z Třebíče. Připomněl život a dílo nedávno zesnulého Josefa Pěnčíka z Jinošova, povoláním učitele v Náměšti nad Oslavou, Vícenicích a Tasově, který napsal několik knih s vlastivědnou tematikou, miloval Vysočinu a její osobnosti typu Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, Stanislava Vodičky a dalších. MUDr. Dvořáček citoval i z několika osobních dopisů. Osobně byla přítomna praneteř Jakuba Demla paní Marta Milotová s dcerou a paní Lidmila Dohnalová, dcera Stanislava Vodičky. VGS s Josefem Pěnčíkem udržovala vzácné přátelství a vděčně vzpomíná na jeho skromnou a laskavou povahu, hlubokou moudrost a lásku k českému jazyku.

Neméně krásný a zvukomalebný je i chorvatský jazyk, jak jsme se mohli přesvědčit v druhé části programu: tlumočník chorvatské návštěvy Karlo Klarin osobně představil regionální spisovatelku Mirelu Klarin Petrinu. Oba žijí v malebném přímořském městečku Jezera na ostrově Murter. Jezera jsou součástí partnerského města Tisno. Paní Mirela si připravila autorské čtení povídky ze své knihy Můj ostrov vypráví příběhy. Překlad Karla Klarina stylisticky upravila a v českém jazyce přečetla Helena Švecová. Českou verzi povídky Moře nás pohltí si mohli účastníci přednášky odnést domů. Mirela Klarin Petrina věnovala originální výtisk své knihy jako dárek Vlastivědné a genealogické společnosti.

Helena Švecová

___________________________________________________

Mirela Klarin Petrina

MOŘE NÁS POHLTÍ

Stalo se to 21. prosince roku 1939. Ten den se pět lidí v malém městečku ve střední Dalmácii znovu narodilo. Poslyšte, do jakého pokušení je uvedl drahý Bůh. Toho dne, brzy odpoledne, čekaly na pobřeží tři mladé dívky. Mladé, urostlé, statné a hodné, čekaly na svého kapitána Krešu a strýce Pavu, aby s nimi vyjely na ryby. Osmnáctileté krasavice Oliva a Dare a nádherná Zorka, která byla o rok mladší. Každá měla svůj důvod, aby přesně ten den šla na ryby. Dare chtěla nové boty na Vánoce, na to jí otec říkal, že jestli je chce, půjde s Krešem obsluhovat rybářské sítě. Oliva musela, protože jí to její otec Pave nařídil, a Zorka šla kvůli Krešovi, protože ho měla ráda a on ji taky. Zamiloval se do ní už dávno a chtěl využít každou příležitost, aby jí byl nablízku.

Nalodili se na loď jménem Garan, která byla pýcha a radost rodiny Klarin, stejně jako její kapitán Krešo, silný a statný mladý muž. Mnoho dívek si ho chtělo namluvit, ale jeho srdce patřilo jenom jedné. Už jsme to říkali, Zorce. Před odjezdem doběhne babička Tonka, která předpovídala počasí přesněji než dneska Jančařík s teploměrem a větroměrem, aby upozornila svého vnuka Krešu:

- Ale, synáčku, podívej se na tu oblohu, nic se mi nelíbí, všechno to voní bouřkou, možná by bylo líp, kdybyste zůstali doma. Moře je ďábel a není radno mu věřit.

- Babičko, běž domů, nic se nestane, nejedeme poprvé. Jestli nepojedem teď před Štědrým dnem, když se ryba dobře prodává, a to si náležitě využijem, no, pověz mi kdy jindy, a ještě k tomu Dare potřebuje nové boty na Vánoce.

- K čertu s botami. No, no Krešo, jeď tedy, ale starej se o ty holky vedle sebe – řekne babička Tonka a jde domů.

Zvedne Garan plachtu a pět mladých lidí odjede směrem k Žirje, aniž by tušili, že jedou bojovat o holý život. Všechno dělali společně a přitom zpívali a žertovali, připravovali nástrahy a potom byla na řadě rybářská síť. A v síti ryby, ale fakt dobrý, říkal Pave.

- Bude peněz na ty boty Dare, dostane i na dva páry, jeden na pole, a jeden na tanec – žertoval Krešo.

Holky se usmívaly a radostně se dívaly na ryby v síti, a ještě když zvednou čeřen a tam najdou pár ropušnic a úhořů, těší se, že dostanou pěkný plat. Všechno probíhalo plynule, a tak když zčistajasna začala bouřka, všichni byli ohromeni silou, která během jedné vteřiny změnila okolí kolem nich. Když moře začalo kypět, kouřit, když začalo hřmět a blýskat se, zdálo se, jakoby nebe spadlo na zem, spojilo se s mořem a už jsi nevěděl, kde je moře a kde nebe. Křičí Krešo:

- Zvedni plachtu!

Zvednou plachtu, ale ta za chvíli zmizí, kormidlo odmítá poslušnost, nikdo s ním nemůže nic spravit. Vlny si hrají s Garanem, házejí ho sem tam, moře se přelévá a odnáší s sebou věci z paluby a taky i díly ze samotného neovladatelného Garana. Hodiny dlouhé jak roky a moře je odnášelo dál a dál a to znamenalo jistou smrt.

- Lidi, konec světa, není žádná spása, my chudáci, mořské dno bude nám hrob, a já vždy myslel, že to bude černá zem, snědí nás ryby a ne červi – křičí Pave.

- K čertu, mlč už – plačíc mu říkají holky, a jenom Krešo drží hlavu nad lodí a horečnatě se dívá na zuřící moře, dívá se mu do očí, jakoby mu říkal: „ Neporazíš mě, ty obludo, já to přežiju navzdor tvé velikosti a síle!“ Podívá se na svoji Zorku a je ještě více předsvědčený, že to nemůže být konec. Nemůže to být konec, protože on svoji Zorku nepolíbil, neobejmul.....! A najednou:

- Lidi, světlo, světlo, hele světlo – začne křičet Krešo. Vystrčil hlavu Pave a uvidí světlo.

- Je to Blitvenica lidé, vezměte pádla a zkusíme se přiblížit z jižní strany. Jestli se nám to podaří, možná se zachráníme.

Nadlidskou silou pět lidí se snažilo přiblížit k ostrovu, každý metr, co byli blíž, znamenalo, že se možná zachrání. V jedné chvíli přišla obrovská vlna a hned věděli, že je vrátí zpátky a potom sbohem Blitvenico, sbohem živote.

- Skočme do moře, nezbývá nám nic jiného, vykřikne Pave.

Skočili do tmavého moře a z posledních sil doplavali do Blitvenice. Necitili bolest z ostrých skal na pobřeží, ani krev na nohách, ale jenom úlevu, že mají pevnou zemi pod nohama. A jejich pýcha, loď Garan mizí v hlubině moře. Byl to konec hrdé lodi, která přestála mnohé bouře, ale tato byla její poslední. Dívá se Krešo, jak moře polyká vrak a objeví se mu slzy v očích.

- Ježíš, co řekne táta, ztratil jsem Garana.

- Hele, mlč, co Garan, já ztratil vidličku a lžíci a hrneček zelí – udělá si legraci Pave.

I v nejtěžších chvílích mají naši lidé smysl pro humor, a v tom je síla dalmatinského člověka. Zachránili si krk a teď musejí kupředu, není čas čekat ani zabývat se minulostí, co se stalo, stalo se. K smrti unavení přišli k majáku, kde hořelo světlo.

- Pánové, otvírejte! Měli jsme havárii, jsme vyčerpaní, máme hlad a žízeň a mrzneme.

Dveře se otevřou, dveře spásy. Strážce a jeho manželka umístí je v teple, nabízí jím jídlo. Pět dnů z Blitvenice nemohli, a v jejich městě pro ně zvonili. Zvonili pěti mladým krásným lidem na vrcholu sil, smutek a žal padly na malé městečko. Až po pěti dnech se vítr uklidnil, a tak s malinkým člunem půjčeným od strážce majáku odjeli směrem domů, do svých Jezer.

A pokaždé, když Zorka vyprávěla tuto příhodu a když došla k návratu do jezerského přístavu, začala plakat a objímat a líbat svoje děti a vnučata. Udělal se jí knedlík v krku a dál nemohla.

Kdyby toho dne 21. prosince 1939 byl výsledek tohoto příběhu jiný, mého otce by nebylo, a ani mě ne. Zorka je moje babička a Krešo můj dědeček. Dneska bohužel jsou již zesnulí, ale pokud jsem živa já a moji potomci, Zorka a Krešo navždy budou s námi, v našich srdcích a v našich vzpomínkách.

buskavice* – druh rybářské sítě

leut* – druh rybářské lodě

Garan* – obyčejně jméno pro černého koně

parangály * – druh rybářského nářadí

gavun *