Zóna zájmu

„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také.  A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme. (09.02.2024)

Pohľad na celkovo mimoriadne zvrátený chod koncentračného, resp. vyhladzovacieho tábora Auschwitz I., a to konkrétne iba z priameho pohľadu veliteľa Rudolfa Hössa, a k tomu vskutku bez akéhokoľvek čoby len akéhosi, predsa len trochu kratšieho, vrátane i bližšieho nadhľadu rovno za »múrmi pekla«, ak avšak aspoňže nepočítam i daný podhľad hneď v tesnej blízkosti vedľa tohto «hororu v priamom prenose» z bezprostrednej blízkosti v rámci všetkých možností ústredného protagonistu, či skôr vhodnejšie označenie pre toto [a mnohé ďalšie monštrá]; by najskôr bolo najmä akési antagonistické monštrum, ktoré sa zabývalo do obydlia, ihneď susediaceho s vysokým, betónovým múrom, za ktorým sa odohrávajú príslušné, šialené scenérie, ktoré divák síce nikdy na vlastné oči neuvidí; za to ich maximálne len tak oveľa častejšie započuje, čiže tým pádom treba mať uši čo najviac nastražené a vyčistené, nakoľko na tejto technickej zložke [zvuku a zvukových ruchoch], bol v podstate postavený celý tento - silne znepokojivý a desivý titul; zároveň sa silno opierajúci o divákovu informovanosť v tom zmysle, že sa trocha vyzná v dobových reáliách. • Skrátka; nielenže som ani na jediný krátky okamih nenazrel do hlavného inferna, z ktorého sa neustále hrozivo dymilo, „až sa z popola nenormálne rozpršalo,” no namiesto toho som sa stále prizeral iba na týchto mimoriadnych cynikov, ktorí si viedli úplne normálny kolobeh života, akoby sa ani príliš ne[za]chumelilo, zatiaľ čo také príchody transportov s odsúdenými na smrť, doslova praskali vo švíkoch, až som len neveriacky krútil očami, čoho je vlastne "človek" všetkého schopný, keď ho ovládne totálna nenávisť... • Hedwiga Hössová, manželka antagonistu, bola rovnako podobne zvrátenou a bez chrbtovej kosti, čo ešte iba vystupňovalo strašidelnú atmosféru do absolútnej krajnosti, ktorá sa šírila naprieč týmito rozparcelovanými pozemkami, a to buď v interiéri a na dvore, alebo aj v exteriéroch, kedy počas oboch štruktúr si dával poľsky kameraman na obrazovej stránke hodne extra záležať i povedzme v dlhších, neprerušovaných kompozíciách. • A ozaj sviatočný, britský režisér J. Glazer, ktorý snáď následne obsadil zväčša len nemeckých predstaviteľov [Christiana Friedela & Sandru Hüllerovú, mne akosi najviac známu hlavne z Toniho Erdmanna], čím dosiahol pozoruhodnú autenticitu daného prostredia, rozhodne vyšperkovanú až do maximálneho extrému z toho hľadiska, ako sa postavy ľahkovážne správali k tomu, čo sa dialo pár desiatok metrov od ich príbytku, a na čo si mimochodom medzičasom plne zvykli, že to kompletne brali na ľahkú váhu, čo je niečo naprosto neuveriteľné! • Najtemnejšia história XX. storočia, ktorá fungovala na plné obrátky, čosi strašné! (26.02.2024)

Hodně velká zóna nezájmu všech zúčastněných. Neobvyklý pohled na zvěrstva koncentračních táborů, tentokrát z druhé strany zdi ... doslova. Po stránce audia jeden z nejsilnějších zážitků co jsem u filmu zažil a ve výsledku ta největší deviza, která mě udržela. Všechny ty ruchy z dálky jsou opravdu mrazivé a o to více zamrzí, že příběhově film prakticky nikam nesměřuje a i přes kratší stopáž přijde nuda z neustálého sledování nic nedělání všech zúčastněných. Ojedinělý zážitek ale Zóna zájmu určitě je. (03.04.2024)

Všechno víme, přesto jsme ponecháváni v nejistotě, do scén vstupujeme v jejich průběhu a odcházíme z nich před jejich koncem. Film nepříjemně balancuje subjektivní a objektivní pohled na to, o čem vypráví. Lze ho pak číst nejen jako alegorii či varování, ale i pokus vytvořit audiovizuální dojem vzpomínky, kterou chceme, ale zároveň nechceme mít a tenhle neurotický back-and-forth přístup je strašně nepříjemný, ale v rámci osobního zpracovávání traumatu dost věrný.  Většina dobrých filmů o holocaustu ony hrůzy vysvětluje jako důsledek nevyhnutelného chaosu, který redukuje lidský život skrze neexistující set pravidel, jak zůstat naživu. The Zone of Interest vnímá tento historický zločin jako problém individualistický, převádí ho tak do kontextu pozdního kapitalismu a naznačuje nám, že jsme připraveni ho opakovat. Mimochodem z loňských filmů má vlastně úplně stejný mindset jako Fincherův The Killer. (zároveň je to navazující film na Hanekeho  Das Weisse Band) Jako jinotaj je to možná ještě trochu moc drsný, jako varování výstižný, jako formálně věrohodné zpracování noční můry ukotvené v realitě, naprosto omračující. Jeden z mála filmů, kde jsem vyloženě cítil hmatatelnou přítomnost absolutního zla a Sandra Hüller zde hraje jednoho z nejodpornějších zkurvenců, o kterých kdy film vyprávěl. (18.02.2024)